Psáno ve čtvrtek 2/4 pozdě večer. Máme za sebou další perný den. Distanční vzdělávání. Břemeno se do značné míry přesunulo z učitelů na dospělé členy rodiny. Někde to zvládají rodiče, jinde pomáhají prarodiče či jiní příbuzní.
Říkejme jim home teachers, domácí učitelé.
Všichni víme, že situace v rodinách není snadná, neboť aktuální problém je komplexní. Zahrnuje nejen zvládání studia, ale také další aspekty pandemické krize. Na prvním místě existenční. Skloubit vše dohromady není vždy snadné, zejména v čase, kdy živitelé rodiny ulehají s noční můrou. Co bude zítra, za týden, za měsíc? V takové situaci mnohým připadá nepodstatné, jak a zda vůbec si jejich ratolesti poradí s tím či oním zadáním domácího úkolu. Jistě, děti nemají prázdniny. Na druhou stranu se nelze divit rodičům, když na stoprocentní zvládnutí školních povinností částečně rezignují.
Všichni se navzájem chápeme. Všichni víme, že nejen my, ale také oni, ti na opačném pólu, to mají těžké (učitelé vs rodiče, rodiče dětí majících práci a plat vs rodiče-OSVČ, kteří přišli rázem o příjmy … a tak podobně), ale málo platné, učitelé se musí držet osnov a zadávat látku žákům tak, jako by chodili do školy. Ministerstvo školství ví, jak je situace v rodinách obtížná.
Zavřeli jsme školy, to je oficiální, ale co ono příslovečné B. Improvizujeme. Všichni. Jak se dá. Učitelé i rodiče (domácí učitelé).
Prostudoval jsem si pokyny na webu ministerstva školství k dálkovému vzdělávání. Za klíčové považuji tři body:
- Současná opatření nezměnila organizaci školního roku a nestanovila na tuto dobu prázdniny.
- Asynchronní režim v rámci distančního vzdělávání je časově pro obě strany náročný a je nutné učivo redukovat. Tento způsob výuky by měl převládat.
- Pro hodnocení distanční práce žáků doporučujeme upřednostnit formativní před sumativním hodnocením.
Pokyny tedy máme. Budou ale respektovány (jsou to pouhá doporučení ve stylu „mělo by“), až se bude lámat chleba?
Malá odbočka. Názor z článků na blogu iDNES: Kantoři posílají úkoly dětem, ne rodičům. Je formálně správný, přesto na nás pomrkává jedno ALE. Představa, že všechny děti budou doma bez rodičovské supervize automaticky a s nadšením plnit on line školní zadání je stejně falešná jako představa, že v normální době po zazvonění na hodinu, nepřijde-li vyučující, budou děti způsobně a tiše sedět v lavicích s hlavou ponořenou do učebnic a takto se připravovat na daný předmět. Nevím jak dnes, ale za mých školních let tomu bylo přesně naopak; učebna se otřásala v základech a žádný Hujer do sborovny nespěchal.
Zpět k mým obavám. Nevíme, kdy se žactvo do škol vrátí (píšu výlučně o ZŠ), nicméně se nemohu nezeptat. Jak budou děti hodnoceny, když každé mělo jiné podmínky k plnění školních povinností, jinak zaneprázdněné a vědomostně zdatné rodiče (či home teachers - nic ve zlém, platí to i o mně). Ne všichni mají k dispozici prarodiče v penzi disponující větší mírou volného času. Máte-li vedle školáka také dejme tomu rok staré batole, které nemůžete ani na okamžik spustit z očí - máte za něj právní odpovědnost -, pak, když se mu něco závažného stane, vás sotva justiční soukolí zbaví viny jenom proto, že jste se věnovali distančnímu vzdělávání staršího dítěte a nevšimli jste si, že ono batole … ale raději nic nepřivolávat.
Uvádím to jako ilustraci, vím, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, nicméně toto všechno jsou aspekty situace, které říkáme nouzový stav. A ta situace je složitá, pro mnohé rodiny až extrémně.
Každý, pokud by měl čas, chuť a náladu, by mohl napsat podobný článek – ať už jako domácí učitel dětí ZŠ povinných, krizí postižený OSVČ, krizí postižený zaměstnanec. A to nemluvíme o rodičích, kteří statečně bojují v první linii: lékaři, sestry, hasiči, policisté a další. Jsou na hraně svých sil. Mají ti čas ještě dohlížet na to, jak jejich děti plní školní povinnosti?
Proč vlastně takový článek? Jen příspěvek do debaty k realitě, kterou všichni dnes a denně prožíváme. Možná se mohou zdát mé obavy, zda, až tímto temným údolí projdeme, budou děti hodnoceny spravedlivě a dojde k zohlednění nestejných podmínek „home schoolingu“, předčasné. Nicméně přijde doba, kdy se toto téma bude řešit. Jsme na to připraveni?
Ještě v únoru jsme byli vládci této země ujišťováni, že nám vlastně nic nehrozí. Nevyčítám jim to, jen si dovoluji to připomenout.
Poznámka na závěr. Pořád je lepší, když se budu se svými obavami mýlit já, než když se mýlí ti, kdo nám vládnou – například v tom, že ve škole je možné mezi žáky dodržovat metrové rozestupy.
