Narodí-li se člověk potomkům těch, kdo pro evangelickou víru museli opustit českou vlast, nebude vnímat 21. červen 1621 jinak než jako tragický okamžik národních dějin. Z otcovy strany k nim patřím i já.
Proto jsem v tichosti vzpomněl památky těch, kdo hráli onoho dne – před 400 lety - hlavní roli v děsivém představení, které bylo jedním ze stavebních kamenů ztráty národní a náboženské svobody českého národa a hrůzostrašnou předzvěstí věcí příštích. Éry, kterou bychom dnešním jazykem nazvali katolickou totalitou.
Myslím na popravené – a nechci kádrovat, jak se kdo choval při výsleších, kdo více a kdo méně statečně, nemám na to právo – a také na ty, kdo v důsledku té neblahé kaskády událostí – Bílá hora, Staroměstská exekuce, Obnovené zřízení zemské a vše, co souviselo s násilnou rekatolizací - byli postaveni před dilema: buď svobodná víra a čisté svědomí v exilu, nebo znásilněné svědomí, vnucená víra a nalomená páteř ve vlasti.
Postavme na jednu misku vah Ferdinanda II. a na druhou Jana A. Komenského. Kdo „váží“ víc? Máme tu dva světy. Jeden prezentovaný císařem, druhý Učitelem národů. Nejsou slučitelné. Který je nám bližší?
Porážka na Bílé hoře a vše co následovalo byl krok zpět. Cesta od náboženské svobody garantované Majestátem císaře Rudolfa II. (1609) ke zmíněné katolické totalitě. Ostatně impulzem k českému stavovskému povstání (1618) bylo předchozí porušení Majestátu - v Broumově byl uzavřen evangelický kostel a na arcibiskupském statku v Hrobu na Teplicku zbořen nekatolický chrám.
Píše-li na serveru iDNES ctihodný kolega bloger Jan Ziegler k výročí Staroměstské popravy, že „stavovské povstání začalo v květnu 1618 trojnásobným pokusem o vraždu dvou královských úředníků - Viléma Slavaty z Chlumu a na Košumberku, Jaroslava Bořity z Martinic a písaře Fabricia“, pak je nutné férově připomenout, co tomu předcházelo: uvedené porušení Majestátu.
Jaká byla v době existence České konfederace (český stavovský stát 1619-1620) představa o soužití vládnoucích evangelíků s katolíky, vysvětlila v Křesťanské revui 2/2019 doc. Eva Melmuková, odbornice na církevní dějiny:
- Důležitou otázku vztahu vládnoucích evangelíků ke katolíkům řeší zejména artikuly (ústavy České konfederace – LS) 7, 9, 12, 13, 14, 15. Nezakazují jim jejich víru a nenutí je k přestupu, ale vyžadují prohlášení, že nebudou veřejně ani skrytě zemím Konfederace škodit. Odpovědné úřady mají být obsazeny evangelíky. (Nutnost obsazení řídicích funkcí veřejného života evangelíky je dána trpkou zkušeností způsobu pronikání systematické rekatolizace od druhé poloviny 16. stol.) Katolíci mohou veřejně působit, pokud se oficiálně zavážou, že nebudou vystupovat ani nic činit proti Majestátu a Porovnání, a pokud se nebudou řídit směrnicí, že slovo dané kacířům se nemusí dodržet. Jezuitský řád se jako narušitel obecného pokoje v zemi nesmí nikdy objevit. V České konfederaci se nikde výslovně neuvádí, že vrchnost nesmí nutit své poddané ke své víře, zmiňuje se však opětovně Rudolfův Majestát, kde tato skutečnost uvedena je.
Jaký to rozdíl v přístupu katolíků vůči evangelíkům po Bílé hoře!
Že koexistence obou hlavních náboženských denominací – katolické a protestantské – byla možná, uvádí i prohlášení Ekumenické rady církví k 400. výročí Staroměstské exekuce. Cituji jeho klíčovou pasáž:
- Po téměř dvou stoletích, kdy protestanté a římští katolíci dokázali žít ve společných zemích v respektu a relativním míru, začal zápas, který vyvrcholil Staroměstskou popravou. Zápas o spoluvládu šlechty s panovníkem proti povstávajícímu absolutismu. Zápas nutnosti dorozumívání se různých přístupů k víře i způsobu vládnutí. Tak skončilo období, kdy se ku prospěchu národa vzájemně snášely oficiálně uznávané skupiny nekatolíků s římskokatolickou vládou, reprezentovanou panovníkem i význačnými katolickými rody a římskou církevní hierarchií. Nastoupila vláda absolutistického panovníka jediného vyznání, která vyžadovala poddání se všech vrstev obyvatelstva jedinému způsobu víry, a to římskokatolickému.
Mnohými vysmívaný Jirásek pojmenoval pobělohorské období rekatolizace dobou temna. Já hovořím – znovu - o katolické totalitě.
Důkazem, že pobělohorský režim byl v principu špatný jsou tři historické milníky:
- Toleranční patent 1781
- Protestantský patent 1861
- Vznik Republiky Československé 1918 – v tom roce došlo v principu k naplnění toho, oč ve své době popravení vůdci stavovského povstání usilovali.
Čest jejich památce!
