Vždycky jsem si myslel, a opakovaně o tom psal, že konflikt mezi Izraelem a palestinskými Araby nemá pouze jedno „jediné správné“ řešení - tzv. dvoustátní model. Že variant je a musí být víc. Ukazuje se, že jsem se nemýlil.
Prestižní americký dvouměsíčník Foreign Affairs uvedl v čísle březen-duben 2021 obsáhlý článek "A Palestinian Reckoning" (obr. 1), který napsali dva významní palestinskoarabští vyjednavači a poradci předsedy Palestinskoarabské autonomie (PA) Mahmúda Abbáse. Hussein Agha se podílí na jednání mezi palestinskýmí Araby a Izraelci už tři desetiletí a Ahmed Samih Khalidi se účastnil stejných jednání v době po podepsání dohod z Oslo.
... obr. 1/
Tito renomovaní odborníci ve svém textu nejenže nabízejí kritický pohled na politiku Palestinské osvobozenecké organizace PLO i vedení PA (což pro tentokrát nechme stranou), ale zpochybňují také stávající představu Abbáse a spol. o palestinské státnosti. Po realistické analýze vývoje v regionu nabízejí alternativu.
V závěrečné pasáži „The New Struggle“ srovnávají „tvrdou“ a „měkkou“ verzi suverenity. Docházejí k poznání, že vyhlídky na prosazení „tvrdé“ suverenity založené na představách národního státu z 19. století s plnou kontrolou nad územím, hranicemi a zdroji jsou pro palestinské Araby vzhledem k okolnostem mizivé. Píšou: „Jakkoli se náš závěr může jevit jako drsný, Palestinci mají na výběr mezi lpěním na sebezničující chiméře tvrdé suverenity, čímž ohrozí šanci vybřednout ze své složité situace, a měkčí verzí suverenity. Například opatření týkající se ochrany hranic by podle jejich názoru měla být trojstranná – na Západním břehu jordánsko-izraelsko-palestinská a v Pásmu Gazy egyptsko-izraelsko-palestinská.
Oblastí, v nichž by představitelé palestinských Arabů měli změnit smýšlení je víc. Agha a Khalidi říkají, že Palestinci potřebují nový přístup – založený na „přehodnocení strategické vize a přenastavených aspiracích“. Kromě jiného musí nově definovat vlastní představu o svrchovanosti, změnit svůj pohled na bezpečnost a přestat se vyhýbat odpovědnosti. (Pokud by nějakého přemoudřelého Pepíka z diskusní komunity napadlo nad oba autory se povyšovat s poukazem na to, že jde jenom o poradce, pak uvedu, že oba působí na Oxfordské univerzitě.)
Netvrdím, že všechny názory Aghy a Khalidiho jsou přijatelné pro obě strany konfliktu, případně pro další zainteresované země, ale důležité je, že jsme zde svědky změny v pohledu. K tomu, co si mnozí myslíme už léta, pozvolna dospívají i někteří moudře uvažující arabští intelektuálové.
Zkrátka: konflikt ve Svaté zemi má víc než jedno řešení, přičemž k míru lze dojít pouze rozumným kompromisem. Ideálně u jednacího stolu.
