- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jeden odstavec věnovala mé osobě, jak je možné se dočíst ZDE. V textu se dopustila několika nepřesností, ba dokonce falešných interpretací toho, o čem píšu a dokonce i nepravd, chcete-li lží. K tomu je možné postavit se dvěma způsoby. Mlčet a tím dát průchod falši a deformovanému obrazu skutečnosti. Druhou možností je sebeobrana: sdělit čtenářům pravdu. Přiklonil jsem se k této variantě a k některým tvrzením autorky přidal své vyjádření. S tím, že sám o sobě přece jenom něco málo vím – a troufám si tvrdit, že víc než madam Kielbergerová.
?
Abych ušetřil čtenáře nepohodlnému klikání, nabízím celý předmětný odstavec z článku autorky zde (tučně zdůrazněny pasáže, na které reaguji):
Lubomír Stejskal, Lorno, evangelík. Žurnalista, redaktor. Fotí ryby v Rudém moři. Taky opisuje články z izraelských listů a vystavěl si právě na tomto svou personální vážnost. Sem tam se dozví, že při vší úctě o tamní situaci nemá relevantní přehled. Z obýváku a s překladačem je to těžké. Teroristy ve vládě Izraele nemívá v hledáčku. Jeho metou je celosvětový antisemitismus, i tam, kde se soutěží a kde - zcela upřímně mohou mít druzí dojem komického rozboru, protože na něco bez politických hledáčků dotyčný izraelský reprezentant zcela obyčejně zkrátka nemá... Lorna se zeptá, jak pomohl Lubomír Stejskal před revolucí k naší svobodě a co pro ni a lidská práva konkrétně jako člověk znechucený tou peticí kdysi udělal a dostane se jí odpovědi, že nic. Že role žurnalisty obnáší být v některých nepohodlných dobách spíš rozumně konzervativně a pragmaticky loajální.
(1)
Ad Evangelík
Nikoli. Ano, do deseti let jsem s rodiči chodil do evangelického sboru, ale naštěstí jsem nebyl jako nemluvně pokřtěn, neboť v onom sboru (kdo zná poválečné dějiny ČCE, asi tuší, o který jde) došla část vedení a členů (včetně mých rodičů) v čele s bratrem farářem k poznání, že křest nemluvňat je nebiblický; bratra faráře to stálo místo a naše rodina se s jeho rodinou a dalšími odstěhovala do jiné části republiky, přičemž jsme se s ČCE rozešli. Od té doby jsem byl vychováván nikoli evangelicky, ale evangelikálně. Čili: evangelík nejsem. (Jenom pro doplnění, pokřtěn jsem byl až jako dospělý na základě osobního vyznání své víry.)
(2)
Ad Taky opisuje články z izraelských listů a vystavěl si právě na tomto svou personální vážnost.
(A) Jedno z účelově falešných tvrzení, které používají moji nepřátelé při svém dehonestačním úsilí. Zneužívají toho, že férově uvádím zdroje informací, o nichž píšu a vytvářejí lživý dojem, že jde o jakési „opisování“, což je samozřejmě nesmysl. Jako kdybych dělal něco nepatřičného, ačkoli toto je standardní způsob fungování internetové publicistiky a zpravodajství – práce se (zahraničními) zdroji. Pracují s nimi i ti, kdo ve svých textech zdroje neuvádějí (a nejsou sami očitými svědky na místě dění), protože bez těchto zdrojů by informace, o nichž píší (hovoří v rozhlase či jinde), prostě neměli. Madam Kielbergerová zde „řeší“ neexistující problém – a přitom se sama chytila do vlastní pasti. Jak přišla na to, že jsem (podle ní) evangelík, žurnalista, redaktor, že rád fotím ryby v Rudém moři? Nepředpokládám, že by si to mohla vymyslet: prostě čerpala z nějakých zdrojů a ty pak po svém interpretovala. (B) Že bych si informacemi z izraelských listů „vytvářel svou personální vážnost“? Upřímně nechápu, co je tím myšleno. Ale to se mi u madam Kielbergerové stává často: jejímu vyjadřování prostě nerozumím.
(3)
Ad Sem tam se dozví, že při vší úctě o tamní situaci nemá relevantní přehled.
S něčím takovým, že o tom či onom nemáme relevantní přehled se může setkat každý z nás, což ale nutně neznamená, že je to pravda. Záleží na tom, kdo to tvrdí a proč a jaké použije argumenty.
(4)
Ad Teroristy ve vládě Izraele nemívá v hledáčku.
Nejspíš proto, že členy izraelské vlády žádní teroristé nejsou, zde zřejmě došlo k záměně s vládou Hamasu spravující Pásmo Gazy.
(5)
Ad Jeho metou je celosvětový antisemitismus, i tam, kde se soutěží a kde - zcela upřímně mohou mít druzí dojem komického rozboru, protože na něco bez politických hledáčků dotyčný izraelský reprezentant zcela obyčejně zkrátka nemá…
Toto už je hrubé zkreslení toho, o čem v dané oblasti píšu. Především nerozumím tomu, co znamená tvrzení, že mojí metou je celosvětový antisemitismus. Ale budiž, všechno chápat nemusím. Pokud jde o sportovní soutěže, nejde vůbec o výkony izraelských sportovců, o to, že „na něco bez politických hledáčků dotyčný izraelský reprezentant zcela obyčejně zkrátka nemá“, ale o něco úplně jiného a mnohem závažnějšího. Desetiletí jsme svědky brutálního porušování ducha fair play a olympijských principů ze strany muslimských zemí tím, že z politických důvodů založených na fanatické protiizraelské nenávisti praktikují bojkot a tedy diskriminaci izraelských sportovců, případně Izraele jako státu.
Tato hanebná činnost má řadu podob. Položil bych madam Kielbergerové otázku. Proč si myslí, že Izrael jako asijská země hraje mezistátní a klubové soutěže v kopané v rámci Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) a nikoli jako člen Asijské fotbalové konfederace (AFC), kam geograficky patří? Odpovím. Protože muslimové v AFC Izrael z této konfederace vyštvali a nesnesou ho mezi sebou. Trvalo dvacet let, než se Izrael, v mezičase fotbalově „bezprizorní“ (1974-1994), stal řádným členem UEFA.
Mohl bych uvést bezpočet příkladů zvráceného a skandálního chování muslimských zemí vůči izraelským sportovcům, pakliže tyto země byly pověřeny pořadatelstvím mezinárodních sportovních akcí, případně když na těchto akcích konaných kdekoli se měli muslimští reprezentanti setkat s izraelskými. Do muslimského „arzenálu“ patří či patřilo neudělování víz, zákaz izraelských symbolů na dresech, absence izraelské vlajky mezi vlajkami ostatních účastníků, neuvedení označení „Izrael“ v seznamu sportovců, odmítnutí hrát izraelskou hymnu v případě, kdy izraelský sportovec získal zlatou medaili. Stejně tak se týmy i jednotlivci z muslimského světa mnohokrát raději vzdali šance na medaili, případně čelili postihu, neboť raději nenastoupili (simulovali náhlé zranění apod.), jen aby nemuseli změřit síly s reprezentanty „sionistické entity“, jak je Izrael v části muslimského světa nenávistně nazýván. A když už to nešlo jinak, byli jsme svědky nejrůznějších ubohých gest jako nepodání ruky soupeři a tak podobně. Nejnověji došlo k protiizraelské ubohosti na nynějším MS ve vodních sportech konaném v katarském Dauhá. Při nástupu plavkyň do semifinále závodu na 200 m volný způsob byly všechny závodnice představeny anglicky a arabsky, pouze v případě Darie Golovatyové v arabském ohlášení chybělo její jméno a informace, že jde o závodnici izraelskou.
Mojí „metou“ tedy není celosvětový antisemitismus; mým záměrem je o těchto skandálních hanebnostech informovat, protože je to něco, co do civilizovaného světa nepatří a o čem by veřejnost měla vědět. S výkony izraelských sportovců to nemá pranic společného, ve hře je dodržování principů, na nichž je naše společnost založena.
(6)
Ad Jak pomohl Lubomír Stejskal před revolucí k naší svobodě a co pro ni a lidská práva konkrétně jako člověk znechucený tou peticí kdysi udělal a dostane se jí odpovědi, že nic. Že role žurnalisty obnáší být v některých nepohodlných dobách spíš rozumně konzervativně a pragmaticky loajální.
Toto vyjádření madam Kielbergerové na moji adresu je opovážlivé, ba na hranici drzosti. Nehodlám se zde před touto dámou obhajovat, co jsem dělal a nedělal za minulého režimu, jen uvedu dvě poznámky. 1. Za komunistické éry jsem žurnalistou nebyl a tudíž závěr autorky, že „role žurnalisty obnáší být v některých nepohodlných dobách spíš rozumně konzervativně a pragmaticky loajální“ se mě netýká. Nanejvýš tak v její fantazii. 2. V článku madam Kielbergerové figuruje jakási tázající se Lorna. Té bych mohl symbolicky vzkázat, pokud chce o někom něco vědět, rozhodně to nesmí zjišťovat u někoho, kdo mě nezná a prakticky nic o mě neví.
Další články autora |