Ve svém článku na blogu iDNES nazvaném „Ať Jiří Ovčáček zveřejní původně domluvený čas odletu prezidenta na pohřeb Michala Kováče“ (17/10) jsem uvedl mylný údaj.
Napsal jsem:
Podíváme-li se na oba „jízdní řády“, shledáme, že už zde jsme časově minimálně „na hraně“:
- Slováci: 10,30 zahájení kondolencí zahraničními delegacemi;
- Češi: 10,35 příjezd na místo kondolencí;
Těmi „jízdními řády“ byla myšlena původní slovenská verze programu pohřbu Michala Kováče (převzatá z Aktualne.sk) a na ní navazující program českého prezidenta v Bratislavě (převzatý z hradních internetových stránek).
Chybu jsem udělal v časových údajích, které jsem špatně napsal. Místo 10,30 a 10,35 mělo být 11,30 a 11,35.
Čím to bylo způsobeno? Mojí nepozorností. Nikdo jiný za to nemůže, na nikoho jiného nemohu tento omyl svádět.
Administrátorka blogu a jeden čtenář v diskusi mě na tuto chybu upozornili.
Co mělo následovat? Tady se zřejmě budeme lišit.
V podhradí platí: Udělal-li jsem evidentní chybu, těm, kdo mě na ni upozornili poděkuji, za chybu se omluvím a je-li to možné (zde ano), opravím ji.
Proč takto? Protože jsem jen člověk. Člověk chybující, nikoli neomylný nadčlověk. Nejsem dokonalý. (Občas mám dojem, že dokonalí jsou naši nadřízení – a samozřejmě prezident ČR a tým jeho spolupracovníků.)
Mohu Vám s potěšením sdělit, pane Jiří Ovčáčku, že mě po této nepříjemnosti a následném přiznání chyby neubylo. Naopak. Cítím se lépe. Protože zvítězila pravda – a pravda osvobozuje.
Je to skvělý pocit, nežít ve lži. Byť v tomto případě (pokud jde o můj článek) ve lži bezvýznamné. Ano, mohl bych se vymlouvat – na překlep, na to, že jsem spěchal, že na mě žena právě mluvila, že mi zvonil mobil, že to, že ono. To všechno je možné, ale nebylo by to fér.
Závěrem: mohu takovýto přístup k pravdě a odpor ke lži, který skvěle funguje v podhradí, doporučit i vám na hradním Olympu. Mimo jiné proto, aby heslo na prezidentské standartě došlo svého naplnění.
Čili: udělám-li chybu, dopustím-li se omylu, prostě tuto chybu či omyl uznám, omluvím se a uvedu věc na pravou míru. Není to zase tak složité, chce to jen trochu odvahy a pokory.
