Při sledování sčítání hlasů a čekání na konečné výsledky voleb do 25. Knesetu – izraelského parlamentu - jsem hodně přemýšlel o jednom tamním politikovi – Itamaru Ben Gvirovi.
Že se Benjamin Netanjahu (Bibi) vrátí do čela vlády, je prakticky jisté. Jako dlouholetý stoupenec této strany s tím nemám problém, ba naopak. Problém ale mám s jeho radikálními spojenci, na prvním místě s Itamarem Ben Gvirem. Uznávám Bibiho politickou genialitu: do svého bloku úspěšně zapojil i „extremisty“ a díky tomu se vrátí do sídla ministerských předsedů. Nesporný úspěch – ale to je pouze příslovečné „A“. Teď přijde na řadu „B“ – co s radikály ve vládě? Mnozí v Izraeli mají obavy z toho, stane-li se Itamar Ben Gvir ministrem vnitra, který má na starosti mimo jiné policii (nikoli ministr vnitřních věcí – tuto funkci dosud zastává na hlavu poražená Ayelet Šakedová). Zmíněné obavy vycházejí z Ben Gvirových radikálních názorů.
Pro české čtenáře je na Neviditelném psu shrnula redaktorka Českého rozhlasu a odbornice na izraelskou politiku Gita Zbavitelová. V komentáři den před volbami napsala:
„Ben Gvir se hlásí k odkazu Meira Kahaneho, jehož strana Kach byla tak rasistická, že byla zakázána; obdivuje Barucha Goldsteina, který v roce 1994 postřílel 29 muslimů v Hebronu; chce z Izraele vyhnat všechny Araby, kteří nejsou loajální židovskému státu, anektovat celý Západní břeh a zrušit Palestincům volební právo. Jako teenager vyhrožoval smrtí premiérovi Jicchaku Rabinovi těsně předtím, než ho v roce 1995 zavraždil izraelský náboženský extremista. Byl padesátkrát obviněn z trestného činu a osmkrát odsouzen. Neabsolvoval ani povinnou vojnu, protože armáda ho kvůli extremistické minulosti odmítla. Ben Gvir se objevuje na místech teroristických útoků, pronáší štvavé protiarabské projevy a je tak oblíbený, že Náboženský sionismus odčerpal Likudu nejméně pět předpovídaných mandátů. Vzestup Ben Gvira znepokojuje Lapidův blok, ale i mezinárodní společenství; obavy z jeho možného působení ve vládě už vyjádřil Washington nebo Spojené arabské emiráty, podle nichž by Ben Gvirův vstup do kabinetu zhoršil vzájemné vztahy, které se od podpisu dohody o normalizaci úspěšně rozvíjejí.“
Věru nevábná vizitka. Ani já nemám pochopení pro to, vystaví-li si někdo doma plakát s člověkem (B. Goldsteinem), který v hebronské Jeskyni patriarchů povraždil 29 modlících se muslimů (sám při tom přišel o život). To není hrdina, ale terorista! Přistoupení na metodu nepřítele – vraždění civilistů – není a nesmí být způsob, jak vyřešit konflikt mezi Židy a palestinskými Araby. Ben Gvir prý ten plakát už ve svém domě nemá. Ale měl ho tam – a to o mnohém vypovídá.
Proto přistupuji k tomto politikovi s jistou obezřetností a odstupem. Respektuji ovšem demokraticky vyjádřenou vůli lidu. Formace, za níž Ben Gvir kandidoval (Náboženská sionistická strana) je součástí vítězného bloku budoucího premiéra Netanjahua – a bude záležet především na něm, nakolik zchladí horké hlavy ve své koalici.
Politický analytik Zvika Klein si ve středečním (2. 11. 2022) The Jerusalem Postu všímá třech věcí, které by se Itamar Ben Gvir pokusil prosadit jako člen Netanjahuovy vlády („3 things Ben-Gvir will attempt to promote as Israeli minister“).
Především to nejdůležitější. Tvrdě zasáhnout proti arabskému zločinu a teroru a deportovat z Izraele jednak Aymana Odeha (lídra arabské opoziční aliance Hadaš-Taal, která se do Knesetu dostane), jednak na lodích a v letadlech všechny ty, kdo útočí na izraelské vojáky. Odeha proto, že „jedná proti této zemi“.
Zde si dovolím polemizovat. Kam deportovat? Mám-li někoho někam vyvézt, pak bych měl mít s druhou stranou domluveno, že tyto lidi přijme. Kdo ale bude ochoten poskytnout s otevřenou náručí azyl teroristům, násilníkům, militantům, útočníkům? Při vší úctě: tito lidé jsou izraelským problémem a Izrael musí tento problém vyřešit sám – v rámci svého bezpečnostního aparátu a právního systému. Dokud něco takového říkal Ben Gvir jako řadový poslanec, byl to jen jeden názor z mnoha. Usiluje-li ale o místo ve vládě, a dokonce o silový post ministra vnitra, je to o několik řádů vážnější.
Na druhou stranu jeho proklamované úsilí řešit problém kriminality uvnitř arabské komunity v Izraeli je hoden pozornosti a uznání. Říká-li Arabům: „Také si zasloužíte, aby vaše děti nebyly zabíjeny ve válkách a aby v arabských čtvrtích nedocházelo k žádnému násilí,“ nelze s tím nesouhlasit. A dodává: „Nemám problém s Araby. Mám problém s teroristy. Mám problém s těmi, kteří zvedají ruce a házejí na nás kameny a Molotovovy koktejly proto, že jsme Židé.“ S takovýmto postoje je možné se ztotožnit. Podle Zviky Kleina Itamar Ben Gvir dokonce v televizi řekl, že podle jeho mínění arabský občan může být ministrem a může být soudcem – ale musí být vůči Izraeli loajální. „Nemohu dovolit aby ti, kdo loajální nejsou, byli v koalici, jejíž součástí budeme.“ I to má svoji logiku.
Ben Gvir tvrdí: „Před dvaceti lety jsem byl odsouzen za nálepku s nápisem Vyžeňte Araby. Dnes už pro vyhnání Arabů nejsem.“ Zvika Klein dodává, že v posledních letech se Ben Gvir snaží působit vyzráleji a méně provokativně. Není ovšem jasné, jestli jde o skutečnou změnu, anebo spíše o strategickou pozici.
Druhou věcí, kterou se Ben Gvir pokusí prosadit, je posílení konzervativních názorů na náboženství a stát. Jde o odbornou náboženskou záležitost, kterou jako člověk křesťanského vyznání nechci posuzovat. Pouze naznačím, že jde o podporu ortodoxního směru v judaismu (de facto monopolu ortodoxního rabinátu) proti ostatním směrům včetně především reformního. Tím se patrně dostane do střetu s diasporními Židy, zejména v USA, z nichž většina se hlásí k reformnímu a konzervativnímu judaismu a jen asi pětina k ortodoxnímu. V Izraeli jsou ovšem reformní a konzervativní v naprosté menšině a převažují ortodoxní.
Třetí oblastí, v níž lze očekávat, že se pokusí prosadit svoji agendu, je nelegální imigrace a přítomnost zahraničních občanů v Izraeli bez náležitého povolení k pobytu. Lze očekávat zpřísnění pravidel a postupů vůči těmto lidem. Ani s tím by neměl mít soudný člověk problém, pakliže si úřady zachovají elementární lidský přístup.
V každém případě při všech možných výhradách vůči Itamaru Ben Gvirovi lze doufat, že žádná kaše se nebude jíst tak horká, jak se uvaří a že politik, kterému bude svěřena obrovská odpovědnost v rámci řízení státních záležitostí, si bude počínat moudře a v souladu s touto odpovědností. Ostatně většinu v koalici nebude mít strana Náboženští sionisté, za níž byl Ben Gvir zvolen, ale středopravý Likud Benjamina Netanjahua. A ten si zjednat pořádek ve svém týmu bezpochyby dokáže.
