Šajch Džarah je čtvrť ve východním Jeruzalémě. Čtyři její arabské rodiny čelí soudnímu rozhodnutí o vystěhování, neboť nemovitosti, v nichž bydlí, jim nenáleží. Patří Židům, byť jde o spletitou historii.
Kdyby se něco podobného odehrálo kdekoli jinde ve světě, a kdyby nešlo o palestinské Araby, nikoho by tento spor o vlastnictví nemovitostí příliš nezajímal. Protože ale jde o palestinské Araby a k tomu o neuralgickou lokalitu – východní Jeruzalém -, máme tu „megakauzu“ (spíš ale pseudokauzu), na níž se propagandistický přiživí kdejaký progresivita. Včetně AOC – americké levicové aktivistické federální poslankyně Alexandrie Ocasio-Cortezové.
Nejprve zopakuji (s použitím materiálů z jednoho svého předchozího článku) o co v této záležitosti jde (ČÁST I) a poté přidám aktuální informace (ČÁST 2).
ČÁST I
Web programu ČT24, když v sobotu 8. května informoval o dění v izraelském hlavním městě, napsal:
- Ve východojeruzalémské čtvrti Šajch Džarráh Palestinci mezitím demonstrují denně zhruba týden. Protesty souvisejí s odvolacím řízením, v němž má soud rozhodnout o vystěhování desítek Palestinců, do jejichž domů se hodlají nastěhovat židovští osadníci.
Upřesněme: soudy nižší instance již rozhodly – ve prospěch Židů a v neprospěch Arabů; Arabové se odvolali k Nejvyššímu soudu, který měl rozhodnout 10. května, celá věc se ale posunula (více v ČÁSTI II). Server Times of Israel to 9. května vysvětlil takto: Poté, co rodiny (které se měly dle dřívějších soudních verdiktů vystěhovat; aktuálně jde o čtyři - LS) požádaly generálního prokurátora Avichaie Mandelblita, aby se stal účastníkem řízení, požádala Mandelblitova kancelář Nejvyšší soud, aby jí dal dva týdny na projednání žádosti. Nejvyšší soud byl velkorysejší – poskytl Mandelblitovi čas do 8. června; do té doby má zvážit, jak se k žádosti postaví, přičemž pro toto mezidobí byly zmrazeny předchozí verdikty týkající se vystěhování arabských rodin. Řízení u Nejvyššího soudu se nakonec protáhlo až do těchto dnů – a nic zatím není pravomocně rozhodnuto.
Podstatu problému vysvětlil 7. května 2021 na webu Jewishjournal.com právník Misha Danzig.
Šajch Džarráh je arabská čtvrť v Jeruzalémě, která byla založena v roce 1865. Ještě před tím, než během první arabsko-izraelské války (1948-1949) obsadilo tuto oblast Zajordánsko, patřila část této lokality Židům. Už před dvěma tisíci lety byla tato oblast známá jako „Šimon Hatzadik“ (Šimon Spravedlivý). Nazvána byla po jednom z posledním členů Velkého shromáždění, což byla instituce zřízená v poexilní době, míněno po návratu Židů z babylonského zajetí. K tomu web izraelské ambasády v Praze uvádí:
- Návrat Židů do vlasti pod Ezdrášovým vedením, vybudování Druhého Chrámu na místě Chrámu prvního, opětovné opevnění Jeruzaléma a založení Velkého shromáždění (Kneset Hagdola) jako nejvyššího náboženského a soudního orgánu židovského lidu znamenalo začátek období Druhého Chrámu. V hranicích perské říše byla Judea národem, který vedl vysoký kněz a rada starších v Jeruzalémě.
Pojmenována po Šimonu Hatzadikovi byla tato oblast proto, že je v této části Jeruzaléma pohřben. V roce 1875 koupily hrobku a okolní pozemky dvě židovské náboženské organizace: Rada sefardské komunity a Generální rada aškenázského shromáždění Izraele. Záhy se lokalita stala domovem Židů, zejména z jemenské diaspory.
Výsledek první arabsko-izraelské války znamenal zásadní změnu. Čtvrť Šajch Džarráh připadla Zajordánsku (později se tato monarchie přejmenovala na Jordánsko). Stalo se něco, o čem se příliš nemluví: Židé zde žijící byli buď zabiti, nebo etnicky vyčištěni. Do jednoho.
Následně svět štkal na osudem „palestinských uprchlíků“. Vybral si ovšem jen ty arabské, o které se jejich „bratři“ ve víře odmítli z politických důvodů postarat; nechali je desetiletí žít v uprchlických táborech. Palestinští židovští uprchlíci z oblastí obsazených Zajordánskem svět příliš nezajímali.
Další změnu, tentokrát ve prospěch Židů ze čtvrti Šajch Džarráh, přinesla až situace vzniklá po třetí arabsko-izraelské válce (1967). V té bylo Jordánsko (někdejší Zajordánsko) poraženo, přišlo o Judeu a Samaří a také o východní část Jeruzaléma včetně námi sledované čtvrti. Změna spočívala v tom, že Izrael přijal zákon, který Židům umožnil získat zpět nemovitosti, z nichž byli vyhnáni zajordánskými úřady (a někteří předtím také Brity v době jejich mandátní správy nad Palestinou), pokud disponují platným dokladem o vlastnictví, pakliže současní obyvatelé těchto nemovitostí nemohou předložit listinný důkaz o nákupu nebo převodu vlastnictví.
Misha Danzig zdůrazňuje, že domy, které jsou předmětem současného soudního řízení, jednak stojí na pozemcích zakoupených v roce 1875 židovskými komunitami, jednak byly ve vlastnictví jednotlivých židovských rodin: ty si je v řádně koupily a tyto transakce byly řádně zaregistrovány jak úřady Osmanské říše (spravovala Palestinu od 16. století do roku 1917), tak úřady britské mandátní správy (skončila 1948).
Z výše uvedeného vyplývá, že jde o soukromý spor dvou stran o vlastnictví, které v právním státě může posoudit a právoplatně rozhodnout toliko soud, resp. s odvolacími řízeními toliko soudy, což se také v této kauze děje.
ČÁST II
Jak již uvedeno, případ čtyř arabských rodin, které se mají vystěhovat, skončil u Nejvyššího soudu. Ten navrhl předběžné kompromisní řešení. Referuje o něm web listu The Jerusalem Post („Court pushes deal for Palestinians to stay in Sheikh Jarrah homes“/2. 8. 2021).
Nabídka soudu zní: vždy jednomu členu každé rodiny bude poskytnut tzv. chráněný nájem výměnou za roční platbu 1500 nových šekelů. Tím by bylo zrušeno předchozí rozhodnutí soudu nižší instance o vystěhování. Arabové by ovšem museli uznat, že pozemky patří Společnosti Nahalat Šimon (ta odkoupila vlastnická práva, která předtím patřila oběma náboženským institucím uvedeným výše – sefardské a aškenázské).
Nabídka kompromisu byla tedy učiněna, ovšem ani jedna strana sporu se k němu nepostavila vstřícně.
Ilan Šemer, advokát zastupující Společnost Nahalat Šimon hovoří o nabídnuté dohodě jako o „prázdném kompromisu“. „Případem se zabývám už roky a oni nerespektovali žádná předchozí rozhodnutí, tak proč si myslíte, že by to udělali teď?“ zeptal se. Připomněl, že předchozí odmítnutí arabských rodin platit minimální nájem vedlo k soudnímu rozhodnutí o jejich vystěhování.
Naproti tomu Sami Eršeid, právní zástupce čtyř arabských rodin, jichž se vystěhování týká uvedl, proč ze strany jeho klientů nebyla dohoda akceptována: jeho klienti se obávají, že přijetím statusu „chráněných nájemníků“ by se vzdali svých vlastnických nároků. Dodejme: vlastnických nároků, které existují pouze v jejich představě; reálně majiteli nejsou.
Věc má i svoji politickou dimenzi. Arabové, kteří se považují za Palestince, odmítají cokoliv platit Izraelcům, resp. izraelské společnosti (Nahalat Šimon). Jednak ji považují za „osadnickou“ (což je z jejich pohledu cosi jako „ďábelský cejch“, jednak neuznávají izraelské (židovské) vlastnictví nemovitostí v Šajch Džarrádu, ačkoli je založeno na listinných důkazech a jeho právoplatnost potvrzena soudem.
Kauza trvající tři desetiletí, jistěže patřičně zhysterizovaná a neméně zpolitizovaná, opět skončila na mrtvém bodě. Bezpochyby se k ní dříve nebo později vrátíme.
