Pod hladinou se nebojím, na souši ano

• "Ty vážně nemáš strach?" Takto se mě ptají přátelé a známí, když popisuji, jak nebezpečná a mnohdy smrtelně jedovatá fauna je středem zájmu objektivu mého fotoaparátu pod hladinou Rudého moře.

Abych byl upřímný, strach nemám, ale respekt - to ano. A velký. Strach nicméně také mívám. Ovšem na souši.  Nevadí mi rejnoci, jedovatí hadi, perutýni, murény.  Bojím se  potulných psů. Vlastně nejen v Egyptě. Nerozumím jim, jsou pro mě nevyzpytatelní, nevím, co v příštím okamžiku udělají.

V Orientu mi vždycky zkazí náladu. Je jasné proč: jste proti nim bezbranní. Brzy ráno si vezmete foťák, na sobě máte pouze tričko, šortky, na nohou "kroxičky" (jak říkám těm gumovým pantoflím zn. Crocs) a před snídaní se vydáte udělat pár záběrů východu slunce. Je to stále stejný kýč, ale kdo by odolal.

Najednou se kolem vás začne ochomítat místní čokl - a místo, abyste se soustředili na záběry, plně vás zaměstná on. Co teď, co potom?

Jeden takový, a milovníkům těchto zvířat bude patrně připadat krásný, se vynořil na okraji Naama Bay, která patří do širší destinace známé jako Šarm aš Šajch. Bylo to hodně brzy ráno, stál jsem tam sám, nikde ani noha - jen já a on. Naštěstí se záhy zaměstnal PET lahví a nechal mě na pokoji.  Tady je:

O něco méně příjemný zážitek mám z tabské riviéry. Situace podobná: vybaven foťákem, kroxičkami, tričkem a šortkami, vydal jsem se po břehu Akabského zálivu vstříc čemusi, co připomínalo beduínský tábor. Brzy ráno, dlouho před snídaní, opět nikde nikdo. Až na toho psa. Přihnal se z té nomádské usedlosti a nevypadal kdovíjak přátelsky.  Co teď? Vstoupil jsem do moře - a on se k tomu chystal taky. Naštval mě, to nepopírám, ale ve focení mi to nezabránilo. 

V tu chvíli jsem si vzpomněl na radu jednoho přítele z Rakovníka, kterou mi dal den dva předtím na hotelu. Když po tobě jde pes, musíš na něj vycenit zuby. Zkusil jsem to. Roztáhl jsem ruce jako andský kondor křídla, vycenil chrup a z plna hrdla zařval hlasem Bivoje.

Funguje to.

Čokl se k smrti vyděsil, podobný výjev patrně v životě neviděl. V mžiku byl v osadě, kde štěkal jako pominutý. Ovšem přistoupit na kompromis jsem musel i já. Pokorně jsem změnil směr a vrátil se do hotelu. Cestou jsem se asi stokrát ohlédl a v duchu velebil mírumilovnou faunu pod hladinou tamního úžasného korálového moře.