Označit za pookupační „normalizace“ režimní propagandistické lži oficiálně - tedy komunistickou justicí - jako lži nebylo možné. Navzdory tomu existuje člověk, kterému se to do jisté míry podařilo.
Dvanáctého července uplynulo 25 let od úmrtí Ericha Kulky. Židovského spisovatele, historika a novináře narozeného v české diaspoře, jednoho z mála, komu se podařilo uprchnout z nacistického pochodu smrti.
Od okupace 1968 žil Erich Kulka v Izraeli.
Když jsem si v těchto dnech připomínal tuto výjimečnou osobnost, našel jsem na stránkách internetového magazínu Topvip.cz tuto informaci:
- Od roku 1970 spolupracoval (Erich Kulka – LS) s rozhlasem Svobodná Evropa, jehož prostřednictvím komentoval pravidelně do Československa zprávy o situaci v Izraeli a na Středním východě. Komunistický tisk a rozhlas reagovaly stupňující se antisemitskou a pomlouvačnou kampaní. Erich Kulka podal v osmdesátých letech z Izraele za podpory Charty 77 na šéfredaktory hanobících časopisů a nakladatelství žaloby, které československé soudy rozhodly po průtazích v jeho prospěch.
Chtěl bych k tomu připojit něco málo ze svých vzpomínek nazvaných „Izrael: Místo v srdci“, které se této záležitosti týkají. Konkrétně jde o propagandistickou knihu Josefa Šebesty nazvanou „V zemi zaslíbené?“. Vyšla v roce 1986 v Melantrichu.
Ve svých vzpomínkách jsem k jejímu obsahu uvedl:
Důležitá nebyla pro účely propagandy patřičně upravená dějová linie příběhu pojednávajícího o životních osudech židovského páru, kterému se za druhé světové války podařilo dostat z Evropy do Palestiny. Ta posloužila pouze jako odrazový můstek pro ty části knihy, které měly vytvořit ve čtenáři takový obraz o Izraeli, jeho politice a politicích, jakož i o sionistickém hnutí, který měl být v souladu s tehdejší oficiální ideologickou linií nadekretovanou kremelskými propagandisty jejich československým nohsledům. Stačilo knihou jen letmo zalistovat a bylo jasné, o co Šebestovi jde. Ačkoliv to bylo už patnáct let pasé, spisovateli stále leželo v žaludku, že v období tzv. pražského jara 1968 byla řada intelektuálů, spisovatelů, umělců a veřejných činitelů příznivě nakloněna židovskému státu.
Za jeden z největších „zločinů“ československých sionistů a jejich sympatizantů považoval zorganizování podpisové kampaně za navázání diplomatických styků s Izraelem v roce 1968. Jako stoupenec ruské intervence z 21. srpna 1968 neváhal napsat, že „ze všech kontrarevolučních (rozuměj: proreformních) skupin byli sionisté první, kdo napadl oficiální vládní politiku“. Přitom snaha o normalizaci diplomatických vztahů s izraelským státem i kritika oficiální komunistické politiky nutně slouží jejím protagonistům ke cti - tedy alespoň v očích každého, kdo vyznává hodnoty svobodné demokratické společnosti.
To ovšem není Šebestův případ, on patří do zcela jiné kategorie. Vždyť hrdinné obránce pevnosti Masada označuje jako „židovské fanatiky“, Eichmannovu převezení z Argentiny a spravedlivému odsouzení v Jeruzalémě přikládá jediný význam: „zbavit se nebezpečného svědka, který věděl víc, než bylo únosné“ a bezprecedentní návštěvu prezidenta Sadata v Jeruzalémě, jejímž konečným cílem byl egyptsko-izraelský mír, pokládá za „dovršení zrady“ ( palestinských Arabů a arabské věci vůbec).
Nicméně vydání knihy „V zemi zaslíbené?“ bylo v jednom ohledu výjimečné, protože se podařilo jejího autora úředně označit za lháře a soudní cestou ho přimět k veřejné omluvě. Zásluhu na tom má Erich Kulka, jehož hlas jsem v té době znal z poslechu rozhlasu jako spolupracovníka Svobodné Evropy; jeho telefonáty z Jeruzaléma o aktuálním dění v Izraeli byly sotva něčím nahraditelné. Šebesta tohoto muže ve svém protisionistickém hanopise označil jako konfidenta nacistické tajné policie, „který byl podle potřeb gestapa zatýkán a opět propouštěn na svobodu“. Erich Kulka na tuto lež zareagoval v kontextu atmosféry tehdejší doby neobvyklým, leč jediným možným způsobem. U pražského soudu podal v září 1987 žalobu na ochranu osobnosti proti autorovi, nakladatelství, které knihu vydalo, a odpovědné redaktorce Monice Kaslové. Proces se táhl dva roky, já jsem informace o jeho průběhu sledoval s mimořádnou pozorností ve vysílání západního rozhlasu a s obrovskou úlevou a pocitem zasloužené satisfakce jsem si 25. září 1989 zapsal do osobního diáře stručné sdělení:
- Erich Kulka soudní spor vyhrál! Nakladatelství Melantrich se mu musí do 15 dnů omluvit v deníku Svobodné slovo. Finanční odškodnění a zničení zbylých výtisků bylo zamítnuto, ale ředitel nakladatelství dal knihu už 18. dubna 1988 z prodeje stáhnout.
Je pozoruhodné, a zřejmě i příznačné, že omluvu Erichu Kulkovi jsem v deníku Svobodné slovo zaznamenal až po pádu komunistického režimu, 30. ledna 1990. Novinový výstřižek mám dodnes schovaný jako důkaz, že součástí Šebestova antisionistického argumentačního arzenálu byly nestoudné výmysly. Lituji však toho, že kromě Erichu Kulkovi se autor usvědčený ze lži nemusel omluvit také všem slušným lidem za to, že svůj literární talent a znalosti o Blízkém východě dal vědomě do služeb zločinné ideologie s jediným cílem: přilít víc oleje do ohně režimem pěstované nenávisti vůči Izraeli a sionistickému hnutí.
Dnes se to může jevit jako ne tak výjimečné. Prostě autor lhal, poškozený se soudně bránil a soud mu dal za pravdu. Kdo ale zažil totální nenávistnou protiizraelskou atmosféru té doby, kterou vytvářela režimní propaganda, tomu to tehdy připadalo jako malý zázrak. (Pokud to ale lidé vůbec zaznamenali, mnozí se „probudili až po 17. listopadu, bohužel.) Byl to jeden z nemnoha okamžiků, kdy člověk mohl pocítit obrovské zadostiučinění. Za dvě desetiletí, během nichž propaganda chrlila den co den barely protiizraelské špíny. Osobně jsem si Kulkova morálního vítězství užil dosyta.
Erich Kulka je samozřejmě velkou osobností z mnoha jiných a významnější důvodů, než byl tento. Tato epizoda jeho bohatého životního příběhu je poněkud zapomenuta – neprávem. Myslím, že si Erich Kulka zaslouží, aby byla znovu oprášena. Neboť vskutku šlo ve své době o cosi mimořádného.
Má to svoji logiku. Lidé odvážní a mimořádní dělají odvážné a mimořádné činy.
