Tentokrát v Budapešti, kam zavítal turecký ministr zahraničí M. Çavuşoglu. Jinými slovy navštívil zemi, která spolu s Tureckem blokuje přístup Švédska do Severoatlantické aliance. Byť je mezi nimi v této věci značný rozdíl.
Maďaři slíbili, že vstup Švédska (a také Finska, ale o tuto zemi v tomto článku nejde) do aliance schválí letos v únoru. Naproti tomu Turecko přitvrdilo, jmenovitě vůči Švédům. Důvodů je víc. Všimněme si jednoho.
Olej do ohně přilil jistý Rasmus Paludan (dánsko-švédský právník a politik, šéf dánské krajně pravicové, antiislámské, euroskeptické a nacionalistické strany Stram Kurs), když 21. ledna během demonstrace u turecké ambasády ve Stockholmu spálil výtisk Koránu.
Informoval jsem o tom na těchto stránkách 23. ledna. A stejně jako tehdy, i dnes říkám, že pálení posvátných knih (rozumí se posvátných pro určitou skupinu věřících) je špatná, odsouzeníhodná věc. Takovémuto projevu nesouhlasu říkám zásadně NE.
Hodně podobně nahlíží na tento problém i maďarský ministr zahraničí P. Szijjártó. Jak informoval server Euronews (31. 1.), na tiskové konferenci se svým tureckým hostem řekl: „Jako křesťan a katolík musím říci, že pálení svaté knihy jiného náboženství je nepřijatelný čin.“ S touto částí jeho vyjádření nelze než souhlasit.
Problém mám ale s jeho názorem adresovaným švédskému premiérovi Ulfu Kristerssonovi, který v souvislosti s Paludanovou akcí řekl, že spálení Koránu bylo nevhodné a hluboce neuctivé, nicméně ve Švédsku panuje široká míra svobody projevu, která je neméně široce respektována. (Což samozřejmě neznamená, že by švédská vláda s Paludanovým počinem souhlasila – LS.) K tomu Szijjártó řekl: „Tvrzení, že spálení posvátné knihy je součástí svobody slova je naprostá pitomost.“ (V anglické verzi „Stating that the burning of a sacred book is part of freedom of speech is just plain stupidity.“) Následovala rada v tom smyslu, že chce-li si Švédsko zajistit podporu Ankary v rámci svého úsilí o vstup do NATO, mělo by se chovat jinak.
Jak jinak? Řečeno bez servítků: Mělo by tančit podle tureckých not. Podřídit se tureckému pohledu na hodnoty jako je svoboda a skutečná, nejen formální demokracie – a pak mu Ankara milostivě udělí „vstupní vízum“ do aliance.
Kdyby na to Švédové přistoupili, zradili by sami sebe.
Že něco takového požaduje Erdoganův režim, není překvapivé. Politováníhodné je, že podobnou kartu hraje i Maďarsko. Svým „mistrováním“ Švédska, které má s demokracií a svobodou neskonale větší zkušenosti než Maďaři, a souzněním s tak kontroverzním politikem, jakým je prezident Erdogan, vyvolávají opět otázku, na jaké straně vlastně stojí.
Nepatřím k těm, kdo hodnotí všechny aspekty maďarské politiky výlučně negativně; to v žádném případě. Mám pro některé Orbánovy postoje pochopení. Někdy ale nad politikou Budapešti pozdvihuji obočí hodně vysoko. Také v tomto případě.
Pálení Koránu (Bible …) je špatná věc. Pokud to někdo udělá, jediná možná reakce ve skutečně svobodné zemi je takový čin slovně odsoudit a distancovat se od něj. Nikoli ovšem jeho aktéra jakkoli postihovat. A už vůbec ne udělat z toho politické téma číslo jedna.
Turci z toho téma číslo jedna samozřejmě udělali – a maďarský ministr zahraničí jim ochotně posloužil. Jen z úcty k Maďarsku a Maďarům nemohu napsat, jaké označení se pro tento typ lidí i politiků používá.
Je mi upřímně líto toho, jaký postoj v této věci naši maďarští přátelé zaujali. Bližší Ankara než Stockholm? Tomu člověk, který má rád jak Maďarsko, tak svobodu a demokracii opravdu těžko porozumí.
