V tichu pozdního středečního večera 27. dubna jsem na webu washingtonské Národní katedrály zhlédl záznam posledního rozloučení s Madeleine Albrightovou, bezpochyby největší dcerou, kterou naše země kdy dala světu.
Obřady v Národní katedrále jsou vždy působivé, důstojné, povznášející. Nezapomenutelné. Vryjí se do paměti – tentokrát o to víc, že v rakvi přikryté nikoli americkou vlajkou, ale bílou látkou s jemným vzorem a úzkými pruhy do tvaru kříže, na nichž byly vyobrazeny malé „episkopální“ kříže, spočívaly ostatky rodačky z Prahy, která si zaslouží naši hlubokou úctu. Věnovat její památce něco přes tři hodiny času během posledního rozloučení jsem považoval za svoji povinnost.
Svůj americký sen si splnil nejeden exulant z českých zemí. Madeleine Albrightová mírou vrchovatou – a nadto se zapsala do dějin.
Obřad, jehož obsah byl propracován do nejmenšího detailu, byl veden třemi duchovními Episkopální církve, které katedrála patří: biskupkou washingtonské diecéze Mariann Edgar Buddeovou, Randolfem Marshallem Hollerithem, děkanem Národní katedrály, a kanovnicí pro bohoslužbu Rosemarie Logan Duncanovou.
Proč episkopální obřad? Madeleine Albrightová, ač původem Židovka, vychovávaná ovšem v katolickém prostředí, konvertovala k Episkopální církvi USA po svatbě s Josephem Albrightem v roce 1959. A tato církev jí také posloužila v rámci posledního rozloučení.
Protože přinejmenším část ceremonie byla vysílána také u nás, připojím jen několik osobních postřehů. Bylo bezpochyby působivé vidět tři americké prezidenty pronášející eulogii nad rakví rodačky ze stověžaté Prahy. Být svědky něčeho takového můžeme jen zřídkakdy, pravděpodobně jen jednou za život. Euforický pocit: velké ženě z malé země se dostává nejvyšších poct. Nelze nedat do souvislosti: jak zvrácené byly oba režimy, kvůli nimž musela malá Marie Jana s rodiči dvakrát odejít z vlasti do exilu.
Během bohoslužby jsme slyšeli řadu čtení z Písma svatého a spoustu skvělé muziky. Rád jsem po delší době viděl Condoleezzu Riceovou, ministryni zahraničí ve vládě prezidenta Bushe mladšího. Propůjčila svůj hlas druhému čtení z Bible, z II. Epištoly apoštola Pavla sboru v Korintu, oddíl 4:16 až 5:9 (dle ekumenického překladu):
A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.
Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským. Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh.
Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána - žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.
Úchvatné bylo provedení světoznámého křesťanského hymnu „Amazing Grace“ v podání katedrálního sboru a sólistky Judy Collinsové. Píseň má řadu verzí také v češtině (Karel Gott: Už z hor zní zvon – i jemu zazněla při rozloučení ve Svatovítské katedrále); v prostředí českých evangelikálních církví se zpívá s tímto textem:
1. Tvá vzácná milost, šťastný den! Spasila lidský vrak.
Já ztracený byl nalezen, slepému vrácen zrak.
2. Ke kříži musila mne vést, by strach můj zlomen byl!
Mou nejšťastnější chvílí jest den, kdy jsem uvěřil.
3. Že mnohou bouří, nástrahou má cesta vzhůru jde?
Mám všechno, když mám milost Tvou, ta domů dovede.
4. Až moje srdce znavené se navždy zastaví,
Tvá milost do nového dne mne v slávu postaví.
Následovalo Vyznání víry, Modlitba Páně, přímluvné prosby a nezbytná ikonická vlastenecká píseň „America the Beautiful. V následujícím videu ji hraje nizozemský houslista André Rieu a jeho orchestr:
YOUTUBE/America the Beautiful
Zatímco česká delegace vedená předsedou Senátu Milošem Vystrčil se poněkud „ztratila“ v záplavě smutečních hostů, jedno české jméno na pohřbu vyniklo. V podrobném programu, který Národní katedrála zveřejnila, figuruje v čestném doprovodu provázejícím rakev Michael Žantovský (obr. 1). Mimořádná pocta.
... obr. 1/Seznam členů čestného doprovodu rakve s M. Albrightovou. Zdroj: Web Národní katedrály ve Washingtonu, DC.
Madeleine Albrightová na pohřbu Václava Havla řekla, že na něj „nikdy, nikdy nezapomeneme“. Totéž dnes můžeme směle říci o ní. Na slavnou rodačku z Prahy, kdysi nejmocnější ženu světa, nikdy, nikdy nezapomeneme.
P. S. Když přijde na poslední věci člověka, náhle dostane prioritu církev, katedrála, čtení z Bible, modlitby, křesťanské písně, promluvy duchovních – prostě vše, co souvisí s vírou v Boha. Ve stínu majestátu smrti, na prahu věčnosti, už nám pozemská dimenze nestačí. Znovu jsme se o tom mohli přesvědčit 27. dubna 2022 v Národní katedrále ve Washingtonu, DC. Bůh není mrtev, ani zapomenut.
•
... obr. 2/Znak Episkopální církve Spojených států podobě štítu. Popis: Červený kříž sv. Jiří symbolizuje Anglikánskou církev, z níž Episkopální církev vzešla (je členem celosvětového Anglikánského společenství). Modré pole vlevo nahoře symbolizuje Episkopální církev, patrný je bílý "skotský" kříž sv. Ondřeje jako uznání skutečnosti, že první americký biskup Episkopální církve byl vysvěcen ve Skotsku. Tento kříž se skládá z devíti malých křížů, které představují devět diecézí, jejichž představitelé se setkali ve Filadelfii v roce 1789, aby vytvořily protestantskou Episkopální církev USA. Oddělit od původní Anglikánské církve se museli, neboť hlavou Anglikánské církve je britský panovník, což v nově vzniklých USA nebylo akceptovatelné./Zdroj: Volně ke stažení na webu Episkopální církve USA.
