Aby nedošlo k nedorozumění: Tokiem 2019 je myšleno mistrovství světa v judu, Tokiem 2021 judo na odložených letních olympijských hrách (které si ovšem v oficiálním názvu nechaly původní rok 2020).
V mužské kategorii do 81 kg jsem sledoval dva borce. Velkou izraelskou medailovou naději Sagiho Mukiho (mistr Evropy 2018, mistr světa 2019 – titul získal právě v Tokiu) a Íránce reprezentujícího Mongolsko Saeida Mollaeie (mistr světa 2018).
Izraelec očekávání nesplnil (což jsem trochu tušil, ale kdo mi to teď uvěří?). V poolu C byl nasazen do 2. kola, v něm porazil Brazilce Santose, ve 3. kole podlehl Rakušanovi čečenského původu Borchašvilimu. Skončil devátý, medailový sen se rozplynul.
Proč se ale zajímat o Mollaeie? Sport, to nejsou jen výkony, ale také lidské příběhy. Ten Mollaeiův rozhodně stojí za pozornost. Staví totiž proti fanatické nenávisti normální lidské přátelství.
Na světovém šampionátu v Tokiu 2019 vyhrál Mollaei, tehdy reprezentant Íránu, a úřadující mistr světa, pool A a postoupil do semifinále. V něm byl jeho soupeřem Belgičan Casse. Pokud by ho porazil, čekal by ho ve finále vítěz druhého semifinále. Mohl to být Egypťan Abdelaal nebo Izraelec Sagi Muki.
A právě možnost, že by reprezentant íránského režimu soupeřil s reprezentantem „sionistické entity“ (tj. Izraele) způsobila v Teheránu zděšení. Tamní režim totiž k smrti nenávidí Izrael. Představa, že by Íránec ve férovém souboji změřil síly s Izraelcem byla sama o sobě noční můrou ajatolláhů. Nemluvě o tom, že v případě vítězství „sionistického judisty“ by musel stříbrný Íránec vzdát poctu izraelské vlajce a národní hymně. Něco takového nepřichází do úvahy!
Proto byl Mollaei svým týmem instruován, že v semifinále musí prohrát. Stalo se. Totéž platilo i pro zápas o bronz – i ten Mollaei prohrál (a nejeden komentátor v tom hledal nejrůznější sportovní důvody, jen ne ten skutečný – politický).
Pro úplnost dodejme, že Izraelec Muki ve finále porazil Belgičana Casseho a stal se světovým šampionem.
A Mollaei? Ten měl takovéhoto zasahování do jeho sportovního života tak akorát. Chtěl soutěžit a ne být součástí odporných politických her. Trénoval proto, aby férově bojoval na tatami.
O nátlaku, který na něj byl učiněn, informoval média. Byl z toho skandál, Írán má od Mezinárodní judistické federace na čtyři roky pozastavenou účast na zahraničních akcích.
Mollaei se pochopitelně do vlasti vrátit nemohl a po pobytu v Německu získal občanství Mongolska. S izraelským judistou Mukim navázal přátelství, po internetu kolují fotografie, na nichž oba sportovci stojí v objetí, letos v únoru se Mollaei zúčastnil telavivského grandslamu, kde vybojoval stříbrnou medaili.
Kdyby byl Mollaei občanem Íránu, do Izraele by samozřejmě neodcestoval a s Mukim by se přátelit nemohl.
Úspěchy měl Mollaei od odchodu do exilu střídavé, nicméně svědomitě se připravoval na tokijskou olympiádu.
Protože oba judisté, jak Muki, tak Mollaei, patří do jedné hmotnostní kategorie (81 kg), bylo možné, a mnozí v to doufali, že za určitých okolností se oba utkají v semifinále. K tomu by došlo, kdyby oba vyhráli svůj pool a setkali se v semifinále, případně v posledním duelu svého poolu prohráli a změřili síly v opravných zápasech. Nic z toho se nestalo, Mollaei sice pool D vyhrál, ale Muki byl vyřazen v 3. kole poolu C (a do oprav nepostoupil).
Jakmile vyhrajete v pavouku juda svůj pool, je medaile na dosah. Vítězství v semifinále znamená zisk zlaté nebo stříbrné medaile, prohra v semifinále posune borce do zápasu o bronz, kde ho o cenný kov připraví porážka a čeká ho dělené páté místo.
Mollaei v semifinále překonal Borchašviliho (který v poolu C vyřadil Izraelce Mukiho) a prohrál pouze ve finále: s Japoncem Nagasem. Získal stříbro. Tokijská šance, o kterou ho hanebně připravil teheránský režim v srpnu 2019, mu byla nabídnuta v hodnotnější podobě o necelé dva roky později a on ji využil. Satisfakce? Bezpochyby.
Nelze nedodat: kdyby se íránský režim choval normálně, mohl se radovat z další olympijské medaile. To je ale nemožné. Jako chtít po dromedárovi, aby prošel uchem jehly.
