Eva Kmochová je 30letá blogerka na iDNES, maminka dvou dětí. Žije na malé vesničce a má jedno přání. Ať už je po všem. Takový je nadpis jejího článku z 25. ledna. Píše: „Už je toho na jednoho voliče nějak moc.“
A dodává: „Dlouhá volební kampaň, nespočet debat a velké množství informací, o které možná ani mnozí nestojí. Posledních několik dní si říkám, ať už je to za námi.“
Vím, že neřeknu nic objevného, ale mám pro ni dobrou zprávu. Už brzy se konce dočkáme. Předvolební čas skončí, v sobotu odpoledne se dozvíme výsledky a jedna fáze našich životů, o které říkám, že ji prostě musíme přežít – předvolební kampaň – vstoupí do historie.
Zastavil jsem se u jejích myšlenek během studia materiálů v rámci přípravy článků o jiných prezidentských volbách. V zemi, kde naději na brzký konec volebního cirkusu nemají, byť tam hlavu státu volí parlament. Ne že by to pro nás a jmenovitě pro Evu Kmochovou měla být nějaká úleva, ale přece jenom. Na rozdíl od Libanonu má naše předvolební trápení přesně vymezený čas. V Zemi cedrů nikoli.
O co tam jde? Posledního října 2022 skončil mandát prezidentu Michelu Aounovi – a jeho nástupce zvolen nebyl. Ne že by se o to parlament nepokusil a opakovaně nepokoušel, leč vše marno. Zatím se konalo od 29. září 2022 do letošního 19. ledna jedenáct kol, ale ani v jednom nedostal žádný kandidát potřebnou většinu hlasů. A světlo na konci tunelu nevidět.
Jenom pro doplnění uvedu věc všeobecně známou. V konfesijně rozdělené zemi musí být prezidentem maronitský křesťan, šéfem vlády sunnitský a předsedou parlamentu šíitský muslim. To určuje Národní pakt z roku 1943. Už to samo o sobě volbu komplikuje, ovšem nejen tato skutečnost. Rozdělená země, v níž má značný vliv po zuby ozbrojené teroristické hnutí Hizballáh, prochází hlubokou krizí – nejen politickou, ale také ekonomickou a finanční. O co víc potřebuje stabilní a fungující instituce státní moci, aktuálně prezidenta, o to méně se daří ho zvolit. Pozoruhodná politická nepřímá úměra.
Naděje sice umírá poslední, ale v tomto případě příliš důvodů k optimismu není. Dosud jedenáct volebních kol (každé může sestávat z více než jedné volby) není nikterak závratné číslo.
Předchozí prezident Aoun byl totiž zvolen až na 46. (slovy čtyřicátý šestý !!!) pokus – 45 kol se konalo od května 2014 do října 2016, což znamená, že Libanon byl 29 měsíců bez hlavy státu (prezidentské pravomoce přicházejí v takovém případě na vládu). Takže se toho zase tolik neděje, Libanon je nyní bez prezidenta pouze necelého čtvrt roku, což je zhruba 10 procent doby předchozího „bezvládí“.
Zřejmě i proto neopouští některé libanonské zákonodárce humor a na volební lístky místo jmen reálných kandidátů píší nejrůznější hesla jako „Nový Libanon“, „Plán B“ nebo „Upřímnou soustrast“. Vzhledem k tomu, v jaké kondici se země nachází je to ovšem humor šibeniční.
Ovšem legrace si užijeme dost i u nás, byť ne vzhledem k přímé volbě v parlamentu, ale během sledování prezidentských duelů. Ve středu večer (25. 1.) se konal na kanálech TV Prima jeden z posledních a jako tradičně perlil stranický kandidát Andrej Babiš.
Tak jsme se dozvěděli, že v předchozí debatě na kanálech České televize „jako prezidentský kandidát vystupoval moderátor Řezníček“, ministryně Černochová že je „mluvčí Petra Pavla“ nebo že Petr Pavel, armádní generál ve výslužbě, který působil celý profesní život v ozbrojených silách, „dehonestuje naši armádu“. Kouzelné bylo i přeřeknutí „po napadení Ruska Putinem“.
Úsměv z tváří se ale pozvolna vytrácel, když A. Babiš po nedávném prokazatelném setkání s představitelem KSČM Skálou pronesl „já jsem žádnou schůzku neměl“, stejně jako když tvrdil, že P. Pavel ještě za komunismu udal kolegu. A vytratil se zcela, když A. Babiš pravil, že bude-li P. Pavel zvolen, nastane „nová totalita“. To je hodně silná, nechutná káva.
K lehkému pobavení posloužila nicméně reakce na Babišův opakovaný nesmysl, že P. Pavel je vládním kandidátem, načež on mu to vrátil slovy „pan poslanec Babiš, kandidát KSČM“. Na hrubý pytel hrubá záplata.
Ať už se nám letošní kampaň jeví jakkoli, máme jistotu, že v dohledné době skončí. To nám mohou Libanonci jen tiše závidět.
