- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
V odpovědích mě zaujala pasáž týkající se kolaborantského sdružení Pacem in terris. Daniel Herman uvedl:
Tato stránka celé záležitosti byla šokující: Neudělal to ani jeden.
Vzpomněl jsem si na sekulární stránku téhož. Každý z nás starších v době komunismu někde pracoval. A v každém takovém (národním) podniku, v každé instituci, ústavu, organizaci a jinde dominovala tamní organizace KSČ. Vedení všech těchto organizací se dopouštělo vůči svým zaměstnancům větší či menší šikany, buzerace, urážek a pokořování. Lidé byli hodnoceni nejen podle svých pracovních schopností a výkonů, ale také, a zhusta to hrálo nikoli zanedbatelnou roli, podle ochoty či neochoty zúčastnit se aktivit, které s vlastní pracovní náplní dotyčného neměla pranic společného. Říkalo se tomu politická angažovanost: patřila k tomu například účast na prvomájových průvodech, členství v nejrůznějších svazech (SČSP – Svaz českoslocensko-sovětského přátelství), brigádách (BSP – Brigáda socialistická práce) a tak podobně.
Když chtěl někdo vyjet na Západ, musel získat jakýsi druh „povolení“ od řady firemních bossů – ačkoli jim do toho, kam jede člověk na dovolenou, bylo méně než nic.
Podobných příkladů bychom jistě mnozí našli – v jejich nejrůznějších variantách - celou řadu. Společně se nyní zamysleme na otázkou: omluvili se ti, kdo kolaborovali se Zlem za to, jak se ve službách tohoto Zla vůči lidem chovali? Anebo se zachovali jako kněží z Pacem in terris?
Nebylo tomu tak, že v prvních dnech sametové revoluce vystupovali, vlastně do poslední chvíle, na obranu starých pořádků a když se poměry definitivně změnily v jejich neprospěch, strčili hlavu do písku a tvářili se, jako by předtím žádné Zlo neexistovalo?
Nemluvím o špičkách KSČ z té doby, ale o vůdčích komunistech a jejich nohsledech v podnicích, ústavech, institucích, organizacích.
Nejsou dlužni svým zaměstnancům, kterým ve službách totality komplikovali život, osobní omluvu? Stejně tak aktivisté Pacem in terris: nedluží i oni svým věřícím osobní omluvu?
Jak to řekl kardinál Vlk? Lítost nad svým selháním nevyjádřil ani jeden.
Ani jeden.
Právě o tom jsem přemítal, když jsem v televizi sledoval přenos posledního rozloučení s Miloslavem Vlkem.
A vzpomněl jsem si také na rok 2001, kdy byl v hlavním chrámu řádu křižovníků s červenou hvězdou (pražský kostel sv. Františka u Karlova mostu) uveden do úřadu velmistr řádu Josef Kopejsko ze západočeského Chlumu sv. Maří. Byl jsem mezi přítomnými a Miloslav Vlk mě překvapil svou řečí. Mluvil jako realista: nejen vznešenými slovy o poslání řádu, ale otevřeně také o povinnostech, které jsou s touto službou spojené. Tento důraz na povinnost mi rezonuje v mysli i po těch dlouhých letech, tenkrát se mi to zdálo možná až příliš tvrdé - v kontrastu ke slavnostnosti chvíle. Viděno zpětně, bylo to akcent správný. A byl to také důkaz, že nejvyšší představitel české katolické církve rozhodně „nelétal v oblacích“, ale stál pevně nohama na zemi.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!