Na okraj výročí Charty 77

Kolega Tomáš Vodvářka napsal skvělý text „45 let od vydání Charty 77“ (6. 1. 2022). On a Vladimír Vokoun, který přispěl do diskuse, mě inspirovali ke vzpomínce na tu zvláštní dobu.  

Vzpomínka první.  Poslouchal jsem každý den Svobodnou Evropu, což nebylo tenkrát nic až tak výjimečného. Ovšem jako aktivista zabývající se na krátkých vlnách dálkovým příjmem jsem přesně věděl, kdy (v které denní době) a na jakých vlnových pásmech je vysílání rušeno buď minimálně, případně vůbec. Bylo to ve večerních hodinách v pásmech s vyššími frekvencemi, tedy na 16 a 19 metrech.

Svobodná Evropa zařadila tenkrát do svého programu čtený text Charty 77 opakovaně. Bylo tedy možné seznámit se s tímto dokumentem v poměrně vysoké kvalitě, jak bez záměrného rušení (jamming), tak bez interferencí sousedními stanicemi, s minimálním šumem a bezvýznamnými úniky.

Využil jsem této příležitosti, prohlášení Charty 77 natočil a nabídl důvěrným přátelům. Ještě předtím jsem text přepsal do písemné podoby. Když pak začala režimní antichartistická kampaň, patřil jsem k těm, kdo přesně věděli, co prohlášení obsahuje.

Vzpomínka druhá.  Přiměl mě k ní diskusní příspěvek pana Vladimíra Vokouna. Napsal, že „za doplnění jistě stojí pohřeb profesora Jana Patočky“, a to proto, že policie kontrolovala každého, kdo se ocitl v okolí hřbitova, na sousedním plochodrážním stadionu probíhal trénink členů tamního oddílu a nad hřbitovem přelétal policejní vrtulník s cílem rušit obřad.

O několik týdnů později jsem byl v Praze na jedné víkendové akci. Protože jsem měl další den volno, u známých, kteří bydleli na Břevnově, jsem ještě jednu noc přespal a dopoledne se vydal na břevnovský hřbitov, kde je prof. Patočka pohřben. Na tom místě jsem nikdy předtím nebyl, a tak jsem chodil po jeho cestách v naději, že někde spatřím relativně čerstvý hrob.

Netrvalo dlouho a přiblížil jsem se k starší paní, která skloněná země upravovala místo posledního odpočinku, zřejmě někoho blízkého.

Když jsem k ní došel, zvedla hlavu a překvapila mě otázkou: „Hledáte ten hrob?“ Přisvědčil jsem. Ochotně mě nasměrovala, bylo to pár kroků od ní. Jméno Jan Patočka nepadlo, nebylo třeba.

Postál jsem u hrobu v tiché vzpomínce, pak se vrátil a té paní poděkoval. „Já jsem si myslela, že jste jeden z jeho studentů,“ dodala na rozloučenou. Tak tomu sice nebylo, měl jsem tenkrát těsně před maturitou, nicméně díky ní jsem bohatší o zážitek na celý život.

K signatářům Charty 77 chovám hlubokou úctu. Byli to v mých očích lidé obrovské odvahy, které se mnohým z nás nedostávalo. Proto říkám: když už jsme ji nepodepsali, tak tu hrstku statečných alespoň nedehonestujme.

Ano, v Chartě 77 byli i (ex)komunisté. A ve vedení našeho demokratického státu ne? Do nedávna premiér, dosud prezident. Zatracujeme kvůli tomu Republiku?