Psal se 3. duben 1976, mně táhlo na dvacet a poprvé v životě jsem slyšel přenos koncertu o Velkou cenu Eurovize. Shodou okolností se soutěž konala v Nizozemí. Tedy ve stejné zemi, která ji měla hostit i letos.
Leč nebude.
Je mi třiašedesát a od onoho šestasedmdesátého jsem sledoval Eurovizi bezpočtukrát. Nechci posuzovat kvalitu jednotlivých ročníků (drtivá většina písní upadla do hudebního moře zapomnění, jen z nemnoha se staly hity), nicméně musím připomenout, že dosud nebyl žádný ročník zrušen.
Až letos.
Právo být pořadatelem vyzpíval své zemi loni v Tel Avivu Duncan Laurence, rodák z Jižního Holandska. Hostitelským městem byl zvolen Rotterdam, místem akce kongresové centrum Ahoy. Nic z toho ale neplatí. Eurovize se zařadila mezi ty obří mezinárodní akce, které postihla kletba koronaviru. Většina dosud zrušených, alespoň podle prezentace v médiích, patří do oblasti sportu. O to víc visel nad osudem letošní Eurovize Damoklův meč; jistěže s ohledem na počet účastníků na místě. Kdo tuto soutěž sleduje, ví o čem píšu.
Přiznám se: čekal jsem, že Evropská vysílací unie, pod níž soutěž organizačně spadá (Eurovize nemá nic společného s EU) vystaví letošnímu ročníku červenou kartu. Resp. nedokázal jsem si představit, že by se za současné situace mohla konat. Byla jen otázka času, kdy k tomu nelehkému, bezprecedentnímu, ale nezbytnému rozhodnutí dojde.
Ještě v úterý 17. března viselo na Twitteru soutěže toto oznámení:
Píše se v něm, že organizátoři vědí, že fanoušci netrpělivě čekají na zprávy o budoucnosti letošní soutěže, avšak k neustále se měnící situaci kolem koronaviru a potřebě konzultovat velké množství lidí je nutné vzít do úvahy všechny aspekty této věci. Organizátoři vyzývají k strpení a vyjadřují naději, že brzy budou mít víc informací.
Ty přišly den poté, ve středu 18. března. Eurovize v Rotterdamu se letos definitivně konat nebude. Snad napřesrok.
V mnoha zemích se mísilo pochopení se zklamáním. V Izraeli bylo rozhodnuto, že tamní pop music bude zastupovat zpěvačka Eden Alene, jejíž rodiče pocházejí z etiopské diaspory. Kandidovaly čtyři skladby v její interpretaci, většinovou podporu získala „Feker Libi“ (Můj milovaný) zpívaná ve čtyřech jazycích – amharsky, hebrejsky, anglicky a arabsky. Eden se na soutěž nepopsatelným způsobem těšila, přála si zvítězit (asi jako každý) a pak zažila něco hodně nepříjemného. Byla právě na rozhovoru v televizním studiu, když jí režie pustila zprávu o tom, že Eurovize byla zrušena. Stěží zadržela slzy. Rozčarování bylo obrovské.
Je to jeden z mnoha střípků, které provázejí současné dění související s koronavirovou pandemií. Ta si vybírá nejrůznější formy daní, od těch nejtragičtějších až po ty podobné té, které jsem se dnes věnoval.
•
VIDEO/YOUTUBE
Eden Alene – píseň Feker Libi, která měla zastupovat Izrael na Eurovozi 2020.
