• V neděli 12. října se konala v Káhiře konference, jejímž smyslem bylo napumpovat do Pásma Gazy peníze pro její rekonstrukci. Mahmúd Abbás opět natáhl ruku: má spočítáno, že jsou potřebí čtyři miliardy dolarů.
Údaje o tom, kolik peněz se podařilo shromáždit (zatím pouze formou příslubu) se různí. BBC uvádí, že Abbásův požadavek byl překročen (mezinárodní závazek prý činí 5,4 mld USD), egyptský Ahramonline naopak píše, že státy přislíbily o miliardu méně, než šéf Autonomie požadoval.
K dispozici jsou tato čísla:
Nejštědřejší je Katar … 1 miliarda USD
Další země Zálivu:
Kuvajt … 200 mil USD
Emiráty … 200 mil USD
Bahrajn … 5,5 mil USD
USA … 212 mil USD
EU … 450 mil EUR
Zvlášť jednotlivé země EU:
Švédsko … 100 mil USD
SRN … 63 mil USD
Spojené království … 32 mil
Irsko … 3 mil USD
a dokonce Řecko, které bylo samo příjemcem finanční pomoci … 1 mil USD
Ať už to bude více nebo méně, podstatné je něco jiného.
Srovnejme situaci s poválečným Německem. Třetí říše, která vyvolala světovou válku, skončila v troskách. Obrazně i fyzicky. Nebylo pochyb o tom, že Německu bude nutné pomoci rekonstruovat zničenou zemi a její hospodářství. To se také stalo – předevšim prostřednictvím Marshallova plánu. Co následovalo, víme: německý hospodářský zázrak.
Víme ale také, co bylo podmínkou pro poskytnutí pomoci Německu: (mimo jiné jeho) denacifikace a demilitarizace.
Podívejme se nyní do Pásma Gazy. To je součástí Palestinskoarabské autonomie (PA). Té vládne koaliční kabinet složený z Abbásova Fatahu a Hamasu – toho Hamasu, který raketovou agresí vyvolal izraelskou reakci, stejně jako agrese hitlerovského Německa vyvolala reakci Spojenců.
Reakce Izraele způsobila totéž, co reakce Spojenců – větší či menší destrukci na teritoriu agresora. V tom zásadního rozdílu není. Odlišný je ovšem přístup k agresorovi tehdy a nyní.
Zatímco o denacifikaci a demilitarizaci poraženého Německa jsem se zmínil výše, v souvislosti s pomoci Pásmu Gazy o ničem takovém („dehamasizace“ Pásma a demilitarizace Hamasu a dalších teroristů) neslyšíme. O pomoc žádá koaliční vláda, jejíž součástí je agresor. Je to stejně absurdní, jako kdyby příjemcem Marshallova plánu byla koaliční německá vláda složená dejme tomu z SPD a NSDAP (Fatah se hlásí k sociálnědemokratické orientaci a je členem Socialistické internacionály – proto takové přirovnání).
Není pochyb o tom, že Pásmo potřebuje pomoc pro „poválečnou“ rekonstrukci. Pochybnosti vyvolává příjemce této pomoci. Kdo zaručí, že část z oněch tří, pěti nebo kolika miliard nebude Hamasem zneužita pro aktivity (rakety, tunely apod.), které povedou k další protiizraelské agresi a následné legitimní izraelské odvetě? Zejména za situace, kdy klíčový činitel projektu rekonstrukce Pásma, Stát Izrael, nebyl na káhirskou konferenci pozván a je uměle udržován mimo hru. Opět: je to stejně absurdní, jako kdyby do poválečné politické a ekonomické obnovy Německa neměli co mluvit vítězní Spojenci.
Aby obnova Pásma měla svůj opravdový smysl, muselo by se stát to, co před sedmi desetiletími v Německu. Ze hry vyřadit agresora, to je Hamas, nikoli jeho oběť – Izrael.
Skutečnost, že se děje pravý opak, je pouze důkazem toho, jak iracionální podobu má svět v 21. století. Agresor vyvolá konflikt a aniž by byl postižen, dostane se mu superštědré finanční pomoci. Prapodivná logika.
