Mysleli to dobře – a dopadlo to jako vždycky

Karlu Gottovi patří ještě jedna nehynoucí sláva (kromě té hudební). Odhalil klauny v české politice. Bohužel až po své smrti.

Rozum a profesionalita šly toho dne stranou. Říká se, že každý si budeme do konce života pamatovat, kde jsme byli a co jsme dělali 11. září 2001, když muslimští teroristi zaútočili (nejen) na newyorská Dvojčata. Stejně tak si budeme pamatovat, jak a kde jsme se dozvěděli onu zprávu, kterou 2. října 2019 přinesly všechny tuzemské zpravodajské servery: Zemřel Karel Gott.

V tu chvíli zvítězily emoce. Nejen u dolních deseti milionů, ale i u nejvýše postavených elit. Předseda vlády přišel s tím, že bude uspořádán státní pohřeb (v případě souhlasu rodiny). Zamířil s tím do vlády. Po jejím souhlasu se z toho stala „věc veřejná“ - a hlavně oficiální.

Zdá se, že nikdo nijak hlasitě neprotestoval. Asi jako na firemní poradě, které předsedá nejvyšší z manažerů – a přijde s návrhem, „který se neodmítá“. Zaorálek sice tvrdí, že to viděl jinak (pohřeb se státními poctami), ale „nechtěl se hádat“. Jeho vlastní Twitter svědčí nicméně o něčem poněkud jiném:

Jak trefně glosoval v diskusi na serveru Echo24 přispěvatel Gom Jabbar:

• Nechtěl jsem být za kašpara, ale tu čepici s rolničkami jsem si navlékl.

Asi tak.

Návrh podpořil i prezident republiky, jak čteme na Twitteru jeho mluvčího:

Čili: státní pohřeb. Tato idea měla ovšem jepičí život. Do okamžiku, než promluvili skuteční profesionálové. Jindřich Forejt, Ladislav Špaček. A rázem bylo po státním pohřbu. Ačkoli ve vládním usnesení je něco jiného, Mistr bude mít pohřeb se státními poctami. Nikoli státní pohřeb. Slovíčkaření? Nikoli. V obsahu obou termínů najdeme  podstatný rozdíl.

Pokud je realita jiná, než jak ji definuje, byť v návrhu, oficiální dokument takového druhu, jakým je usnesení vlády, pak jsme, ano - v Kocourkově.

Co si o tom všem myslet? Co soudit o stažení vlajek ČR a EU na půl žerdi na Hradě a v Lánech eufemisticky řečeno „mimo protokol? Chápu emoční „hnutí mysli“ našich nejvyšších ústavních činitelů, které nastalo po Gottově odchodu na věčnost, ale neměli by právě tito lidé, kterým je v demokracii svěřena nejvyšší míra odpovědnosti, zachovat i v takovéto chvíli chladnou hlavu a racionální úsudek?

Jak budou reagovat v okamžiku, kdy půjde opravdu do tuhého, v případě ohrožení republiky, demokracie, národa?

Karel Gott mimoděk odhalil (bohužel „in memoriam“) švejkovský charakter našich top politiků, chtělo by se říci. Ale – není toto konstatování vůči panu panu Josefu Švejkovi urážlivé? Nebylo by na místě říci něco jiného? Že Zlatý slavík odhalil klauny české politiky?

Cirkus kolem „státního pohřbu pro KG“ je pro mě dalším velkým rozčarováním a další deziluzí. Vypovídá cosi stavu naší postkomunistické politiky – 30 let po Sametu.