Po víkendu 7. týdne léta Páně 2020, v němž si připomeneme 400 let od Bílé hory a 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského, začnou práce na obnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí.
Pro někoho důvod k radosti, pro jiného naopak ke smutku. Patřím k té druhé skupině; v několika článcích na svém blogu na iDNES jsem vysvětlil proč. Zde v krátkém vyjádření nabídnu ještě jeden hodně osobní postoj. A také něco navíc.
Je ale na Mariánském sloupu něco pozitivního? Jistě. Pomohl mi lépe porozumět tomu, proč Jan A. Komenský napsal v roce 1650 svůj Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Shodou okolností v témže roce byl položen základní kámen původního, dnes obnovovaného Mariánského sloupu. Mezi oběma díly, Komenského textem a Bendlovým sloupem, neexistuje soulad. Každé symbolizuje jinou, vzájemně protikladnou část českých dějin. Musíme si vybrat – buď se hlásíme k odkazu, který přestavuje Komenský, nebo k odkazu, který reprezentuje sloup.
Ve vší pokoře: Komenského Kšaft a okolnosti jeho vzniku mě inspirovaly k napsání básně Kalich na Týnském chrámu. Vyjadřuje pocity člověka, který v souvislosti s obnovou sloupu prožívá hluboké zklamání. Nejprve ale:
OSOBNÍ SLOVO
- Jako potomek českých pobělohorských emigrantů mám morální povinnost zastávat postoj proti sloupu. V opačném případě bych zcela znevážil jejich památku – památku těch, kdo byli pronásledováni katolickou církví a katolickou vrchností pouze proto, že chtěli svobodně vyznávat jinou než katolickou víru. Kdybych v rámci jakési falešné tolerance a hry na smíření podpořil znovuvztyčení sloupu, sotva bych se jednou, na věčnosti, mohl podívat svému otci a dědečkovi, a také dalším předkům, které jsem osobně nepoznal a kteří byli nuceni žít v emigraci kvůli své evangelické víře, s čistým svědomím do očí. Ano, můj postoj proti sloupu je záležitostí svědomí. A ovšem i věcí principu.
•
KALICH NA TÝNSKÉM CHRÁMU
/1621/
Na místo žalu, potupy
a tichého jen vzdoru,
kde provaz hrdla
a kat meče svíral,
s myšlenkami na osud,
jenž kostmi
posel Bílou horu,
z výšin chrámu
jsi se díval.
/1623/
Než i ty jsi skončil
v nenávisti žáru.
A s tebou polonahou Pravdu
pohodili v cárech
na popravčí káru.
/2018/
Pak vrátil jsi se zas,
co symbol smíru
a dílo dobré vůle.
Věžím, slunci a nebi vstříc.
Věrní s tvým cejchem
sotva chtěli víc.
/2020/
Cosi však stalo se na Velkém rynku,
v tom bujném českém úle.
Jako by otočil se čas.
V odlesku tvém,
kam hledíš z průčelí,
podivné je lidské veselí.
Na místě žalu, potupy
a tichého jen vzdoru,
vytesán z kamene,
tyčí se pylon hanby
s erbem zapomnění.
Na statečné co nezapřeli víru,
byť temno v hávu falešného míru
mnohá ukončilo snění.
A z hlubin věků zní: Mene, mene ...
