Když čteme internetové diskuse, dojdeme k závěru, že mnoho lidí si myslí, že nikoli. Zejména po počátečních organizačních problémech, které měli v Bejrútu naši záchranáři.
To bylo pro některé našince skutečné dráždidlo: „Otočit, vrátit se a ať se tam třeba zblázní.“ Jeden názor z mnoha podobných.
Nesouhlasím.
Je asi zbytečné zdůrazňovat, že naši tam nejeli „jen tak“ o své vůli, „na blind“. Naopak je třeba připomenout, kam jeli. Do země, kde panují svým způsobem podivné poměry – řečeno diplomaticky.
Do země, kde existuje to, co vyjadřuje sousloví stát ve státě. Tím státem ve státě je teroristická organizace Hizballáh. Nejenže je tolerována (důvody by byly na samostatný příspěvek) centrální vládou – ona je součástí koaličního kabinetu (viz obr. 1).
... v lednu 2020 byla zformována nová libanonská koaliční vláda Hassana Diaba. Tamní zpravodajský portál Naharnet přinesl její složení. Hizbaláh je zastoupen dvěma ministry, jde o resorty zdravotnictví a průmyslu (zelené šipky).
Vzpomeňme na pocity podivnosti, které jsme mnozí měli v souvislosti s kauzou Alího Fajáda včetně podivného únosu pěti našich lidí v Libanonu a jejich následného propuštění – stejně jako propuštění Fajáda, kterého chtěli Američané (2015-2016). Nebo na stejné pocity s děním kolem předchozího premiéra Saada Haririho, který v listopadu 2017 během návštěvy Saúdské Arábie nabídl podivnou rezignaci-nerezignaci (odchod z funkce mimochodem odůvodnil nadměrným vlivem Hizballáhu a jeho sponzora Íránu v Libanonu).
Podobných podivností bychom nalezli víc. Z tohoto úhlu pohledu nejsou organizační (a možná nejen organizační) komplikace, které provázely počátek české mise, až tak překvapivé.
Libanon, někdejší perla Středního východu, je v krizi – nemůžeme proto očekávat, že vše bude fungovat na špičkové úrovni. Zejména v situaci současné apokalypsy.
To nás může znechutit, ale záchranáře to nesmí odradit. Neboť tam nejsou kvůli režimu, ale kvůli lidem, kteří potřebují jejich pomoc.
Jak řekl izraelský premiér: Rozlišujeme mezi režimem a lidmi. A nabídl pomoc, stejně jako několik izraelských nemocnic. K nim patří také Galilee Medical Centre v pobřežní Naharyji nacházející se 10 kilometrů od jiholibanonské hranice.
Její generální ředitel se jmenuje Masad Barhoun. Není to Žid, ale Arab. Nikoli muslimského, ale křesťanského vyznání.
Využil toho, že mluví také arabsky a v tomto jazyce oslovil na sociálních sítích a prostřednictvím rozhlasu libanonského prezidenta Aouna, premiéra Diaba a dokonce i šéfa Hizballáhu Nasralláha, aby umožnili jeho nemocnici poskytnout zraněným Libanoncům pomoc.
Má vymyšlený i plán přepravy nemocných. Libanonci by mohli být na izraelskou hranici dopraveni prostředky mírových sil OSN „UNIFIL“, které v oblasti operují. K předání by došlo v hraniční lokalitě Roš Hanikra/Ras Al Naqoura a po vyléčení by se stejnou cestou vrátili zpět.
Dr. Barhoum pro list Jerusalem Post řekl, že v této situaci nejsou žádní nepřátelé, oni jako odborníci ve zdravotnictví nerozlišují. Připomněl, že žádný zdravotní systém nedokáže zvládnou léčit více než 4000 potřebných najednou, tím méně Libanon, který se potácí v krizi. „Naší ideou je vyléčit je a po uzdravení vrátit v míru domů.“
„Je bolestivé vidět děti, malé děti, plačící a zraněné. Lidi bez dětí – jejich životy byly zničeny. Potřebují lékařskou i psychologickou pomoc,“ dodává dr. Barhoun.
Zdá se, že z libanonské strany slyšíme na tyto výzvy víc než co jiného pouhé ticho. Podivné ticho. V té zemi trpí a umírají lidé – a pomoc je přitom za humny.
