Loučení. S létem

Mám takový zvyk, že poslední den u moře nejdu do vody. Ani do bazénu. Loučím se s destinací výhradně na suchu. Poslední foto – a pak už jen vzpomínání.

Žena zamířila naposledy do moře. V Egyptě si koupila celoobličejovou masku a byla s ní náramně spokojena. Jde o nový trend, měl to tam skoro každý. Já zůstávám věrný „klasice“ - brýlím a šnorchlu.

Vypravil jsem se s foťákem na privátní pláž, zatím opuštěnou. Vedle našeho hotelu je několik luxusních vil pro domácí klientelu, na břehu jen pár slunečníků s lehátky. Chtěl jsem být sám, o samotě se rozloučit s mořem, které mám tak rád a psychicky se připravit na odlet do Evropy, kde bude zase všechno jinak.

Chladno a nevlídno, slunce spíše výjimečně, ne vždy příjemné povinnosti – a také všudypřítomná předvolební politika. V cizině si člověk znovu ověří to, co výstižně formuloval profesor Halík před několika dny na Neviditelném psu:

• Domácí žabomyší války je užitečné sledovat s pořádným odstupem – nad tím, co by mne doma zřejmě rozčilovalo, se nyní během několikaměsíčního pobytu na amerických univerzitách jen usmívám.

Věru tak. Já jsem se vlastně ani neusmíval, protože jsem se od domácího dění zcela odstřihl. Dobrovolně – když dovolená, tak se vším všudy. Před spaním jsem v hotelové televizi sledoval chvíli CNN, té ovšem dominovalo jediné téma: Irma, Irma a zase Irma. A pak teror v londýnském metru. Věřte nebo ne, o Babišovi ani zmínka.

Jak tak kráčím k útesu, všímám si, že nebudu sám. Stejným směrem jde místní mladík s prázdnou nádobou od „primalexu“ a několika hadříky. Pozdravíme se, ale nemám chuť se bavit. Stejně mě to nemine. Je čističem lehátek na soukromé pláži. Když ho míjím, ptá se, odkud jsem. Nevím proč, ale nemám potřebu po tisící říkat, že z České republiky a odpovídat (možná) na otázku  Jak še maš? Lhát ale nechci, a tak odvětím, že jsem z Evropy. To je tam daleko na severu, ukazuji.

Moc nechápe, ale budiž. A jaké je tvoje jméno?, ptá se dál. Já jsem Ibrahim, dodává. To je právě to: vždycky, když řeknu LUBOMIR, mají s tím Arabové problém. Zamotá se jim jazyk. Musím pomalu: LU-BO-MIR. I am Lubomir.

Několikrát to zopakuje, popřeji mu, aby byl zdráv a šťasten a nechám ho dělat jeho práci. Aby ti jeho krajané, kteří stojí o kdoví kolik společenských stupínků výše, měli lehátka bez jediného zrnka písku.

V dáli na mě mává žena (obr. 1), užívá si poslední exotiky, po obědě začneme balit. V klidu a v pohodě – a hlavně za světla. V Egyptě se už před šestou večer šeří a v půl sedmé je tma jako v pytli. Před večeří ještě navštívíme na opačné straně našeho núbijského areálu na terase nové přítelkyně – je to takové komorní rozloučení po báječně prožitém pobytu. Chvíle, které zůstanou dlouho v paměti. Také díky jejich přítomnosti měla dovolená docela jinou dimenzi.

Vracím se na lehátko a vychutnávám poslední chvíle sladkého nicnedělání. Pod azurovým nebem, žhavým sluncem, příjemným větrem a při teplotě vzduchu nad třicet? Kolik je asi u nás doma?

Když jsme druhý den dopoledne v Praze přistávali, hlásila letuška šokující údaj: Aktuální teplota vzduchu je jedenáct stupňů.

No a, jak říká Milan Pikin, „vo tom to je“.

•

... obr. 1

... obr. 2/Zahradníci v hotelových komplexech přišli na to, jak si vytvořit šanci na malý bakšiš. Zatímco uklízeči pokojů dostávají všimné pravidelně, zahradníci vycházejí naprázdno. Proto čas od času obdarují ženy takovýmito květinami. Je pak těžké nedat jim dolar či dva.

... obr. 3/Kolegyně šnorchlařka ze sousední pláže patřící k privátnímu resortu. Evropanky toho potřebují ke sledovaní světa pod hladinou o poznání méně.

... obr. 4/Chlapec u baru. Stál na zemi, nic neviděl a sápal se nahoru. Jeho maminka byla zaměstnána nákupem pití, tak ho moje žena zvedla, aby také něco viděl. Maminka si ho ale okamžitě převzala. Byl spokojen. Ještě víc, když jsem mu udělal snímek a ukázal mu ho na displeji fotoaparátu.