V úterý 5. března 2024 publikoval historik Ivo Cerman na blogu iDNES článek „Rozbor signatářů antiizraelské výzvy z 6. února (doplněno o reakci)“.
Onou reakcí je vyjádření signatářů, kteří mimo jiné odmítají slova jako „antisemitský“ a „antiizraelský“, která I. Cerman použil při hodnocení výzvy, potažmo signatářů samotných – a ti se přitom sami dopouštějí vůči Izraeli podobné neférovosti. (Text Cermanova textu i reakce signatářů je ZDE.) Na mysli mám jejich větu „Naše kritika směřuje vůči naprosto nepřiměřenému postupu současné extrémistické exekutivy Státu Izrael…“ Myšlen je nepřiměřený postup týkající se vedení protiteroristické války v Pásmu Gazy.
Je tomu ale opravdu tak? Rozhoduje o válečných operacích v Pásmu Gazy „extremistická exekutiva Státu Izrael“? Ne, v žádném případě!
Ve válce (obecně) má klíčovou rozhodovací pravomoc válečný kabinet. Ten současný izraelský byl ustaven 11. října 2023 a má toto složení:
- předseda … Benjamin Netanjahu, premiér vlády, šéf strany Likud
- člen … Joav Galant … ministr obrany, strana Likud
- člen … Benny Gantz … ministr bez portfeje, před agresí lídr opoziční strany Národní unie, bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády (IDF)
- pozorovatel … Gadi Eizenkot, ministr bez portfeje, poslanec Národní unie, bývalý náčelník generálního štábu IDF
- pozorovatel … Ron Dermer, ministr strategických záležitostí, nestraník za Likud
Vedle toho rozhoduje o záležitostech války v součinnosti s válečným kabinetem generální štáb armády v čele se svým náčelníkem, generálporučíkem Herzim Halevim.
Koho z nich považují signatáři nazvané „Výzva ke změně postoje české vlády ke krizi na Blízkém východě“ z 6. února 2024 za extrémisty?
Dalším relevantním grémiem je izraelský bezpečnostní kabinet, který je početnější a zahrnuje tyto politiky:
Základní sestava – povinná ze zákona
Premiér Benjamin Netanjahu, předseda (Likud)
Ministr zahraničí Israel Katz (Likud)
Ministr obrany Joav Gallant (Likud)
Ministr spravedlnosti Jariv Levin (Likud)
Ministr financí Bezalel Smotrič (krajně pravicová Náboženská sionistická strana)
Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir (krajně pravicová strana Židovská síla)
Další členové
Ministr pro strategické záležitosti Ron Dermer (Likud)
Ministryně dopravy Miri Regevová (Likud)
Ministr energetiky Eli Cohen (Likud)
Ministr zemědělství a rozvoje venkova Avi Dichter (Likud)
Ministr bez portfeje Benny Gantz (Národní unie)
Ministr bez portfeje Gadi Eizenkot (Národní unie)
Ministr bez portfeje Gideon Saar (Národní unie)
Ministr bez portfeje Hili Tropper (Národní unie)
Dále se jednání bezpečnostního kabinetu účastní generální prokurátorka Izraele Gali Baharav-Miaraová, šéf Národní bezpečnostní rady Tzachi Hanegbi (Likud), vojenský tajemník předsedy vlády generálmajor Avi Gil a vojenský tajemník ministra obrany brigádní generál Yaki Dolf. Přizvání mohou být náčelník generálního štábu, šéfové tajných služeb a další kompetentní činitelé.
Vezmeme-li pouze premiéra a ministry, pak je to na dva politiky z krajně pravicových stran dvanáct politiků ze stran pravice či středopravice. Osm z Likudu a čtyři z Národní unie. Opravdu si signatáři výzvy myslí, že toto je extrémistická exekutiva Státu Izrael? Že mají dva členové bezpečnostního kabinetu z extrémistických stran větší váhu než všichni ostatní?
Anebo považují standardní pravicovou stranu Likud za extrémistickou partaj? To by ale museli jako extrémistickou označit libovolnou pravicovou konzervativní demokratickou stranu v kterékoli zemi svobodného světa. Něco takového nemohou přece myslet vážně.
O ledasčem v reakci signatářů je možné demokraticky a kultivovaně diskutovat. Ovšem v žádném případě o propagandistickém tvrzení, že v Izraeli je u moci „extrémistická exekutiva“. Ano, nynější kabinet je po volbách z listopadu 2022 nejpravicovější od počátku vzniku státu, ale jak jsou síly rozloženy?
Likud obsadil ve 120členném parlamentu 32 křesel, dvě ultraortodoxní náboženské strany 18 a obě krajně pravicové partaje 14 – tedy zaokrouhleně 22 procent koaličních křesel. Do většiny je hodně daleko.
A ještě méně, pokud jde o složení nynější izraelské vlády. Ta čítá po vstupu pěti opozičních politiků do kabinetu po vypuknutí války 42 členů, z toho krajně pravicové strany Náboženští sionisté a Židovská síla mají v kabinetu šest ministrů. To je 14 procent.
Tak o jaké extrémistické exekutivě v Izraeli signatáři výzvy vládě z 6. února hovoří? V rámci své (prý nikoli protiizraelské) kampaně se dopustili hanebné neférovosti. Jsou si toho vědomi?
