„Kdybych se měl rozčílit nad každou krávovinou v médiích, už by mě sklátil mnohonásobný infarkt s mrtvicí,“ napsal mi milý účastník diskusí na iDNES Pavel Dvořák (v reakci na moji reakci na Michala Semína).
To mě taky.
A neméně milý Martin Braun k tomu s nezbytnou mírou nadsázky přidal: „Vy máte, Lubomíre stejný problém jako občas já. Někde si něco přečtu, v tu chvíli se proměním v Etnu, z nozder vypouštím síru a lávu a okamžitě prudce reaguji.“
Upřímně přátelé, je to jinak. Semínovy „zlé větičky“ (lži o Izraeli: je prý to totalitní stát srovnatelný s KLDR) jsem si přečetl s absolutním klidem, tlak ani tep se mi nezvýšil byť o jednu jedinou „čárku“ a v tomto absolutním klidu jsem připravil a zveřejnil odezvu. Naplněn pohodou postavil jsem pravdu proti lži, neb - abych parafrázoval Edmunda Burkeho, velkého guru nás, konzervativců - „lži k vítězství stačí, když lidé, kteří znají pravdu, budou mlčet“.
Co mě tedy dokáže rozčílit, když ne Semín s Hájkem a celým jejich Protiproudem dohromady?
Jeden z mých velkých vzorů je biblický Mojžíš. Toho dohnal k zuřivosti pohled, který se mu naskytl, když sestupoval z hory Sinaj s deskami Zákona. Na „pár dnů“ vytáhl paty – a už lid Izraele šaškoval kolem zlatého telete. Neuvěřitelná, nepochopitelná opovážlivost. Reakce Mojžíše tomu odpovídala: vzteky mrštil deskami Zákona o tvrdý pouštní kámen a z klíčového dokumentu pro národ, potažmo pro celé lidstvo, se stala hromada úlomků.
Uvádím tento příběh proto, aby ilustroval, že i takovéto chování patří k lidskému životu. Když totiž Mojžíš mohl rozbít něco tak důležitého a unikátního, co záleží v naší každodennosti na nějakém talíři, zrcadle, monitoru. Podmínky tu ale jsou: nesmí to být často (Mojžíš rozbil desky jen jednou) a musí k tomu být pádný důvod (nechutné křepčení kolem mrtvé modly v době, kdy je lidu přinášeno slovo živého Boha).
Do stejné situace se nikdo z nás nikdy nedostane, proto i naše důvody k rozčílení jsou jiné, ve srovnání s Mojžíšovými na Sinaji vlastně malicherné. Nicméně existují - a tím se dostáváme k odpovědi na otázku, co dokáže rozčílit mě.
Asi na prvním místě – když něco nefunguje, ačkoli k tomu celý svět vzhlíží jako k modle. Příklad srozumitelný každému. Kolikrát z jednoho tisíce pokusů nastartovat automobil jste byli úspěšní a kolikrát neúspěšní? Ideální skóre je 1000 k nule. Ale nežijeme v dokonalém světě, takže slevme ze svých nároků. Co třeba 990 ku 10? Nebo 980 ku 20? Je to ještě přijatelné?
A teď si představte, že by to bylo „padesát na padesát“. Anebo: že byste nikdy při snaze nastartovat neměli jistotu, že se to podaří. Jsem si jist, že každý řidič, pokud nemá vrak, o těch ale nepíšu, když ráno kráčí na parkoviště nebo do garáže, jaksi automaticky počítá s tím, že nastartuje a odjede. Anebo si dáváte dostatečnou rezervu pro případ, že by se to nepovedlo? Drtivá většina určitě ne.
Nuže tedy. Je pondělí ráno, rozloučíte se s manželkou a jdete k vozu. Cíl: zaměstnání. Po chvíli se vracíte a ve dveřích hlasitě oznamujete: „Ten křáp zase nenastartoval!“ Stejně jako před týdnem a pak ještě ve středu a v pátek. Naproti tomu v úterý a ve čtvrtek - jako „švýcarské hodinky“.
Zuřili byste? Možná by vaše žena slyšela větu (ve slušnější verzi) „On (jméno majitele automobilky) se topí v penězích a já mám s jeho produktem problém.“
Totéž platí o další modle, k níž moderní svět vzhlíží jako Izraelité ke zlatému teleti. O computerech. Asi každý z nás, prostých uživatelů, zažil děs a hrůzu, když se PC choval jinak než obvykle. Hrůzu a bezmoc. Něco jste akutně potřebovali, třeba úkon v internetovém bankovnictví – a ono nic. Co teď? Ne všichni dokáží zůstat v klidu. A někdo, jako třeba já, začne v zoufalství zuřit a argumentovat: „Hlavně, že má Bill Gates miliardy, ale jeho produkt nefunguje!“
Čili: zuřím a jsem „na infarkt“ nikoli tehdy, když Protiproud (a spol.) šíří lži o Izraeli, ale pakliže to, co má fungovat, nefunguje. Že tím cholerickým počínání věci samotné nepomohu, jak soustavně tvrdí moje žena, samozřejmě vím. Ale: přetlak musí pojistným ventilem ven. Jinak mohou být následky nedozírné.
