Nejsem fanouškem Andreje Babiše ani voličem ANO. Přesto jsem se snažil být loajální a na premiéra v této nelehké době neútočit. Neměl jsem tu potřebu – na kvalifikovanou kritiku máme politickou opozici a svobodná média.
Dnes (26. ledna) jsem ale nucen dosavadní „příměří“ porušit. Mnohokrát v minulých letech jsem slyšel námitku, že Andrej Babiš je ve své podstatě populista, který říká to, co chce „veřejné mínění“ slyšet. Že nemá problém ze dne na den změnit názor. Natočit korouhvičku podle toho, odkud právě duje vítr.
UŽ PŘED TŘEMI ROKY
K mému úžasu tomu tak bylo v dubnu 2018. Spojenci – USA, Británie a Francie – provedli odvetnou operaci proti syrskému režimu v reakci na chemický útok v Dúmě. Premiér Babiš tehdy v prvním prohlášení akci podpořil.
V sobotu 14. dubna 2018 na svém Twitteru napsal:
- Úder proti syrskému režimu, který útočí chemickými zbraněmi na civilní obyvatelstvo, byl nevyhnutelný.
Jasné, stručné srozumitelné. Jenomže u toho nezůstalo.
Připomeňme, co následovalo.
V neděli 15. dubna 2018 se Andrej Babiš setkal v Lánech s prezidentem Zemanem. Po skončení návštěvy pak před bránou zámku řekl, že „ten útok samozřejmě nic neřeší“.
Mezi tím, co premiér napsal v sobotu a tím, co řekl v neděli je zásadní obsahový rozdíl. Je-li něco hodnoceno jako nevyhnutelné, pak tomu snad lze rozumět tak, že je to nevyhnutelné proto, že to něco řeší. Nikoli naopak. Hovořit jeden den o nevyhnutelnosti zásahu a druhý den tutéž akci kritizovat slovy, že nic neřeší je protimluv. Sorry jako.
Co způsobilo změnu názorového postoje předsedy vlády? Ona návštěva u prezidenta Zemana. Ten totiž později v neděli 15. ledna, v rozhovoru pro stanici Frekvence 1, odsoudil akci spojenců jako „kovbojský projekt“ a původní Babišovu reakci označil jako krátkozrakou. Z toho lze dovodit, že Miloš Zeman Andreji Babišovi vše náležitě politicky vysvětlil a premiér na vlastní kůži prožil situaci, kterou popisuje jeden vtipný slogan z doby komunismu: „Mám na tu věc svůj názor, ale nesouhlasím s ním.“
Nám, občanům země, jejímž premiérem Andrej Babiš tehdy byl a i dnes je, nezbývalo než se zorientovat v tom, které jeho vyjádření bylo správné, tedy kdy říkal pravdu. V sobotu, nebo v neděli?
A LETOS ZNOVU
Něčeho v principu podobného jsme svědky nyní. V souvislosti s „teplickou aférou“ a účastí Milana Hniličky v ní jsme v pondělí 25. ledna zaznamenali toto premiérovo vyjádření:
- Je to strašná chyba a měl by rezignovat na mandát poslance i na funkci šéfa Národní sportovní agentury.
Opět: jasné, stručné, srozumitelné.
Pak se ale za Hniličku postavila část sportovní veřejnosti včetně respektovaných osobností (Jágr, Špotáková a další) a šéfů některých svazů – a předseda vlády změnil názor. V úterý 26. ledna takto citovaly Novinky.cz Andreje Babiše:
- Jeho odvolání považuji za kontraproduktivní, je to slušný člověk, který odpracoval na přípravě a vytvoření agentury spoustu času, omluvil se.
A dodal, že na Hniličkovu podporu dostal spoustu mailů a SMS.
Otázka je nasnadě. Platí to, co o jedné a téže věci říká premiér dnes, nebo bude platit to, co řekne zítra? Je snad zbytečné dodávat, že obě varianty se od sebe poměrně značně liší.
Sýrii nechme Sýrií. Je to pryč a jsem si jist, že kdybych tu epizodu nezmínil, většina čtenářů by si na ni nevzpomněla. Ovšem na případu Hniličky je zjevná premiérova „názorová ohebnost“. V pondělí usoudil, že lid, po němž chce dodržování nepříjemných restrikcí, bude kvůli teplické akci nanejvýš rozezlen, a proto preferoval tvrdou variantu - odchod Hniličky z obou postů. V úterý se ukázalo, že věci se mají poněkud jinak – a rázem spatřila světlo světa varianta měkká. Stačí Hniličkův odchod ze sněmovny.
Rád se nechám poučit: je, nebo není to populismus? A kdy máme Andreje Babiše brát vážně?
