Na obrazovce vystupuje prezident České lékařské komory poměrně často. Vždy, když hovoří, zvýším pozornost. Jeho slova mají váhu. Cítím, že s nimi vnitřně souzním. Také tentokrát, ve středu 24. února po 14. hodině.
Vlastně ještě víc než kdy jindy. Dr. Kubek řekl jinými větami to, co jsem napsal na svém blogu na iDNES 18. února. S dovolením dám slovo sám sobě:
- O jednom zklamání mluvit lze. Postihla nás pohroma, jsme ve válce svého druhu a člověk by očekával, že se politici semknout, vláda i opozice, a společně budou proti nepříteli bojovat. Tak jako v každé jiné válce (i ve druhé světové se dočasně spojili ti, kteří se v mírových dobách "nemuseli" ani náhodou – demokraté a komunisté, Churchill a Stalin). Vždyť covid je agresivní jako Hitler.
Milan Kubek řekl, že není čas na handrkování se o nouzový stav: jsme v extrémní nouzi, a proto si myslí, že měla být vytvořena koalice národní záchrany, tedy vyhlášeno příměří mezi vládou a opozicí. Následně by se měli politici společným úsilím snažit reálného nepřítele (koronavirus) porazit. V tomto procesu formování koalice národní záchrany by měl hrát díky své autoritě klíčovou roli prezident republiky.
Jak patrno z citátu mého blogu, jsem stejného názoru. Znovu připomenu: když se objevil nepřítel v podobě nacismu zosobněný Hitlerem, semkly se názorově protichůdné politické síly nejen v naší republice, ale i na mezinárodní úrovni (Spojenci Západu + SSSR).
Nejinak tomu bylo i v Izraeli v roce 1967. Na začátku třetí arabsko-izraelské války (vypukla 5. června) byla v Izraeli zformována vláda národní jednoty. Premiér Levi Eškol posílil kabinet opozičními politiky. Legendární Moše Dajan ze středolevé strany Rafi (Kandidátka pracujících Izraele) se stal ministrem obrany, Menachem Begin a Josef Sapir z pravicového Gahalu zaujali posty ministrů bez resortu. Důvod toho kroku byl zřejmý: ohrožení státu. Jednota byla nejvyšší prioritou.
Stejnou prioritu vidím nyní i u nás. Ne že by byla ohrožena bezpečnost republiky vnějším vojenským zásahem. Přesto jsme ve válce a (až na výjimky) všichni víme, jak nebezpečný, agresivní a zákeřný je neviditelný nepřítel – a bohužel zatím stále vítězící. Kdy jindy by se měli politici domluvit na příměří a semknout, aby vedli společný boj s covidem, když ne nyní? (Nedovedu si představit, co by se u nás dělo, kdyby republika zažila to, co Izraelci na jaře 1967 – vojenské ohrožení ze strany prakticky všech sousedních zemí, byť angažmá Libanonu bylo tehdy spíše symbolické.)
Potěšilo mě, že prezident České lékařské komory vidí některé aspekty koronavirové krize stejně jako já, prostý občanský pěšák. Škoda, že ke stejnému poznání nedozráli politici obou bloků – vlády a opozice.
