K obvinění izraelského premiéra

Korupce, či jen podezření na ni, existuje všude na světě. Včetně nejvyšších politických míst. Zde platí Dalberg-Actonovo: Všechna moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Důležité je, jak se ke korupci těch nejvyšších kompetentní orgány v té které zemi postaví.

Soudě z toho, že byl izraelský premiér 21/11/2019 obviněn z korupčního jednání, postavily se příslušné orgány v té zemi k tomuto problému čelem. Byť jde o nejmocnější politickou figuru v tamní vládní hierarchii.

Izrael je tudíž státem nejen demokratickým, ale také právním. To bych úvodem rád připomněl všem, kdo – zejména v diskusích na českém internetu – kydají na židovskou republiku kýble špíny a používají tu neodpornější terminologii ve stylu Izrael rovná se fašistický stát, premiér Netanjahu rovná se nacista.

Ubohé lži a podlé urážky, které může artikulovat toliko člověk mozku stupidního. Nebo někdo, kdo z důvodu nenávisti vědomě šíří lež.

Ano, izraelští vyšetřovatelé a s nimi nyní i obžaloba (generální prokurátor) viní premiéra z podvodů, zneužití důvěry a podplácení. Ve třech případech označených číselnými kódy 1000, 2000 a 4000.

Nemohu nebýt osobní: jak se s touto situací vyrovná člověk, o němž je známo, že je přítelem Státu Izrael a který, kdyby byl příslušníkem židovského národa a v Izraeli žil, volil by Likud – a byl by tudíž sympatizantem Benjamina Netanjahua? Jelikož na svém blogu píšu především o Izraeli, domnívám se, že by bylo fér, kdybych na tuto otázku veřejně odpověděl.

Začnu ale u nás. Dnes už mohu říci, že ačkoli nejsem fanouškem Andreje Babiše a jeho politického hnutí (ba naopak), nepodlehl jsem pokušení připojit se k protibabišovské kampani, které jsme kolem sebe svědky. Proč? Protože v právním státě o vině či nevině kohokoli nerozhodují blogeři, novináři či obecně média včetně sociálních sítí, a stejně tak o ní nerozhodují politici, ale někdo jiný: orgány činné v trestním řízení; v konečné fázi pouze a jenom soudy. Mohu tedy udělat jedno jediné: vyčkat na pravomocný verdikt buď obžaloby, případně, pokud by Babišova kauza pokračovala do fáze soudního procesu, na pravomocný verdikt soudu.

V případě Benjamina Netanjahua si nemohu počínat a uvažovat jinak. Jako přítel Izraele beru rozhodnutí o obvinění ze strany Avichaje Mandelblita na vědomí. A dál? Vyčkám na soudní verdikt. Do té doby platí to, co na adresu Netanjahua pronesl žalobce nejvyšší, generální prokurátor Státu Izrael. Tedy muž, který jediný mohl vyšetřování kauz premiéra zastavit, nebo poslat k soudu. Rozhodl se udělat to druhé, protože, jeho slovy, to nebyla otázka volby, ale povinnost:

• Není to volba. Je to povinnost. Je tomu tak v případě každého občana, a tak jsem jednal také zde. (Portál Times of Israel; 21/11/2019)

Tentýž žalobce ve stejném prohlášení zdůraznil:

• Netanjahu zůstane nevinný, dokud mu vina nebude prokázána.

Mezitím se vynořují otázky kolem setrvání Netanjahua ve funkci. Vím, že většina respondentů v anketách může odpovědět kladně na otázku, zda by měl po čtvrtečním obvinění Netanjahu odejít. Zpravodajský portál Arutz ševa informoval v pátek 22/11 večer o výzkumu veřejného mínění, který zveřejnila televize Channel 13 News:

• Může Netanjahu nadále vykonávat funkci premiéra?
• 56% … NE 35% … ANO 9% … NEVÍ

Většina si myslí, že ne, ale to je výsledek jedné ankety, nic víc. Co říká zákon: že za dané situace izraelský premiér odstupovat nemusí. Rozhodne-li se setrvat (a vše tomu zatím nasvědčuje), nebude se chovat protizákonně, byť si mnozí budou myslet, že jeho jednání není v souladu s „vyšší politickou kulturou“. Především si ale myslím, že setrvání Netanjahua ve funkci premiéra je otázka jeho strany – Likudu. Pokud Likud usoudí, že je v současné komplikované povolební situaci pro partaj přítěží, jistě podle toho bude jednat.

Zde nelze nevzpomenout na politický pád baronky Thatcherové. 28. listopadu to bude devět let, co tato ikona, jedna z největších osobností Západu po druhé světové válce, odstoupila, neb její okolí seznalo, že už pro stranu není přínosem. Způsobilo to mnohým z nás, jejím příznivcům v opět svobodném Československu, velké zklamání – leč museli jsme se s touto realitou vyrovnat. (Jako se stoupenci Churchilla nesnadno vyrovnávali s jeho volební porážkou v červenci 1945, několik měsíců poté, co tak skvělým způsobem vedl zemi ve válce s nacistickou stvůrou jménem Hitler.)

Čeká příznivce Netanjahua mezi českými přáteli Izraele něco podobného? Nelze to vyloučit.

Bývalá ministryně spravedlnosti Izraele a vůdkyně Nové pravice Ayelet Šakedová říká, že (generální prokurátor) Mandelblit je čestný muž, který se rozhoduje nezávisle na základě důkazů a svého profesionálního názoru. I když s jeho rozhodnutím (obžalovat Netanjahua) nesouhlasíme, je důležité uznat, že jeho motivy jsou profesionální.

Seznámil jsem se s dostupnými texty kauz Benjamina Netanjahua a přestože jde o politika, kterého si z mnoha důvodů hluboce vážím, musím připustit, že - jmenovitě - v nejzávažnější kauze (označené kódem 4000) lze vysledovat jednání, které může korupci opravdu může připomínat.

Tedy pokud je pravda, že Netanjahu (nejen jako premiér, ale v jistém období také jako ministr spojů) takříkajíc šel na ruku podnikatelským zájmům byznysmena v telekomunikacích a médiích (společnost Eurocom, Bezeq, portál Walla!) Šaula Eloviče výměnou za vytváření pozitivního mediálního obrazu Netanjahua a politiky jeho vlády.

Gita Zbavitelová, česká publicistka věnující se izraelské domácí politice, letos v březnu na webu Českého rozhlasu Plus formulovala to, oč v kauze 4000 jde takto:

• Server Walla! měl psát o premiérovi příznivě a premiér za to měl ovlivňovat zákonná rozhodnutí vlády tak, aby Elovič měl větší finanční zisky; měl tak získat až 500 milionů dolarů. 

To je jeden obraz z kolekce ilustrující to, z čeho je Netanjahu viněn. V další kauze (2000) jde o něco podobného: pozitivní mediální krytí Netanjahua v deníku Yediot Achronot výměnou za jeho podporu zákona, který sníží náklad největší konkurenci (bezplatnému listu Yisrael Hayom). Dlužno dodat, že žádná taková právní norma nikdy schválena nebyla.

A konečně v třetí kauze (1000 aneb Případ exkluzivních darů) jde o to, že dva byznysmeni (jedním z nich je v Hollywoodu působící izraelský producent Arnon Milchan - jeho jméno jste mohli vidět na titulcích snímků Pretty Woman nebo Mr.& Mrs. Smith a bezpočtu dalších, v novější době byl výkonným producentem filmu Bohemian Rapsody) zahrnuli manžele Netanjahuovy prezenty v hodnotě 700 tisíc nových šekelů (1 NIS = 6,67 CZK). Podle obžaloby nikoli z ryzího přátelství: jmenovitě za Milchana pak Netanjahu několikrát orodoval. Server Arutz ševa ve zveřejněném popisu kauzy 1000 uvádí konkrétně:

• intervenoval u amerických úřadů ve prospěch Milchana v záležitosti získání víz (2x v letech 2013-2014)
• v roce 2013 intervenoval u tehdejšího izraelského ministra financí Yaira Lapida, aby podpořil zákon, který by prodlužoval dobu, po níž jsou od daně osvobozeni vracející se občané Izraele, z čehož by tehdy měl Milchan osobní prospěch (uvádí se, že by šlo o miliony dolarů); zákon neprošel
• v roce 2015 intervenoval u tehdejšího generálního ředitele ministerstva spojů Šlomo Filbera, aby Milchanovi pomohl v záležitosti zamýšlené fúze dvou mediálních společností (Rešet a Kešet); investice, s níž Milchan tehdy kalkuloval (nebyla realizována), by pro něj byla díky vstřícnosti úřadů výhodná.

Všechna tato obvinění musí posoudit a také posoudí soud. Jen on a nikdy jiný má právo i povinnost kauzy z pohledu práva a zákonů interpretovat a rozhodnout. Ve svobodné společnosti, jakou Izrael je, nelze nikomu upřít právo, aby se k této záležitosti vyjádřil, komentoval ji, analyzoval. To vše budou ale jen slova, slova a zase slova. Jistěže některá mohou být užitečná a inspirující; zaslouží si uložení do paměti.

Pak je zde druhá možnost. V duchu (Židé prominou) Ježíšova „Dejte císaři, co je císařovo a Bohu to, co je Boží“ přenechat další politický osud Netanjahua Likudu a osud jako obviněné osoby soudům – a trpělivě vyčkat na jejich verdikt.

Rozhodne-li se Likud, že Netanjahu dopadne jinak než baronka Thatcherová v listopadu 1990 (tedy že zůstane v čele strany a do voleb i vlády), pak tím, kdo rozhodne o jeho politickém osudu, bude lid Izraele, volič v rámci demokratického hlasování.

Netřeba se nad tím pohoršovat. V jedné středoevropské zemi také vyhrálo v říjnu 2017 volby politické hnutí a jeho šéf se stal předsedou vlády, třebaže se v době voleb vědělo, že nad ním visí Damoklův meč trestního stíhání kvůli dotačnímu podvodu.

Závěr týkající se Izraele: Právní stát, kde heslo „padni komu padni“ není pouze bezobsažnou frází. Možná Netanjahu vyjde z této zkoušky bez vavřínů vítěze. Vítězem ale bude, vlastně už je,  Stát Izrael: jeho prestiž jako právního státu je teď posílena. Bez ohledu na všechnu nenávist a všechny pomluvy jeho nepřátel v sousedství i všude ve světě.

Otázka na závěr. Nakolik věříte variantě, že Netanjahu se rozhodne odejít a Likud bude mít šanci – bez dalších pravicových stran včetně ultraotrodoxních – uzavřít dohodu o většinové koalici s Modrobílými, čímž by se Izraelci vyhnuli třetím předčasným volbám v časovém intervalu jednoho roku?