Kdybyste někdy potřebovali vylít s vaničkou i dítě, obraťte se s důvěrou na Johannu Nejedlovou z organizace Konsent. Ano, to je ta dáma, která v pravý čas oprášila „málem ztracenou“ píseň novopečeného Českého slavíka.
Bouře ve sklenici vody (leč s dalekosáhlými důsledky) vyvolaná textem písně Marka Ztraceného „Stává se to i v lepších rodinách“ budiž odstrašující ukázkou toho, jak jedněm, o jejichž blaho nám jde (znásilněným ženám), tímto způsobem pomoci nedokážeme, zato jiným (jinému – vítězi Slavíka) dokonale pokazíme vrcholný okamžik kariéry, splněný sen.
Je také ukázkou toho, jak zákeřný dokáže být progresivistický aktivismus. Účelovost čouhá z počinu Nejedlové jako příslovečná sláma z bot. Jediná chyba, k níž v této pseudokauze došlo: že ji (Nejedlovou) Marek Ztracený neodkázal do patřičných mezí, ale do jisté míry jí dal za pravdu. Chyba, velká chyba.
Sám tak chtě nechtě přispěl k tomu, že - jeho vlastními slovy - místo jeho celoživotní práce, která po slavících měla být vidět, se zraky upínají pouze k těm několika řádkům, které léta nikoho nezajímaly.
Co měl neoprávněně kritizovaný zpěvák udělat? Stát si za svým! Protože ta píseň není oslavou znásilnění.
Marek Ztracený v písni umělecky ztvárnil realitu, která je součástí života kolem nás „dnes a denně“. Vždycky se někde, v nějakém vztahu mezi mužem a ženou, najde chlápek, který se zmazaný jak carský důstojník vrací z tahu a ve stavu dobrovolného šílenství (jak praví klasik: opilost nic jiného než dobrovolné šílenství není) zatouží po milování s tou nádhernou, svůdnou bytostí v průsvitné košilce.
On (slovy písně) přidává na intenzitě, ona pláče. On zmožen vzápětí usne, aniž by k něčemu došlo. Ona? Nevíme, protože „píseň končí“.
Končí i příběh v tomto songu; příběh, který, jak jsem během svého života pochopil, není nikterak výjimečný. Kolik žen, které mají doma násosku, se s tímto setkalo nebo o něčem takovém slyšelo věrohodné svědectví. Souhlasím: děsivé, nepřijatelné, odsouzeníhodné chování. Problém, o němž je zapotřebí hovořit. Zabývat se jím.
Ovšem ne tak, jak to udělala Johana Nejedlová.
Kde bere tato aktivistka jistotu, že její interpretace smyslu oné „kontroverzní“ písně je jediná správná. Co když je to jinak? Třeba tak, jak skladbu chápu já. Vede muže k uvědomění si, čeho se vyvarovat, nechtějí-li, aby si jich ženy přestaly vážit. Nechtějí-li, aby se jim znechutili, aby je v posledku partnerky nezačaly nenávidět. Ženy se vskutku „nechtějí milovat s flaškou od piva“ (jak Ztracený v té písni také zpívá).
Proč má mít interpretace Nejedlové větší váhu než interpretace moje nebo vaše?
Až někdy příště nějaká aktivistka „po svém“ pochopí text zase jiné písně, bude se autor pokorně omlouvat a stahovat skladbu z YouTube a streamovacích služeb? Jímá mě hrůza z toho, kde a jak to skončí.
Upřímně: angažmá Johanny Nejedlové a jejího Konsentu je jistě chvályhodné. Ovšem nesmyslným a účelovým výpadem proti zmíněné písni Marka Ztraceného se v mých očích totálně zdiskreditovala. Pro mě už bude trvale nedůvěryhodná. Lituji ale toho, že k tomuto mediálnímu cirkusu paradoxně přispěl i Marek Ztracený – jistěže nikoli tím, že píseň „Stává se to i v lepších rodinách“ před lety napsal. Tím, že byl ochoten posypat si hlavu popelem.
Výstižně to vyjádřil v diskusi na serveru iDNES Jan Jenic: „A tak se korektnosti, za velkého jásotu aktivistických pomatenců, podařilo ukrojit další kolečko salámu zvaného svoboda.“
Pošetilost progresivistů tedy opět zvítězila. Nikoli na druhé straně Atlantiku, ale ve středu Evropy. Jsme svědky něčeho, co je nejen hloupé a absurdní, ale především velice nebezpečné. Uvědomujeme si to?
