Řeknu to bez skrupulí: mám s délkou trestu problém. A pokusím se vysvětlit proč. Kdo snad netuší: řeč je o facebookovém podporovateli a propagátorovi terorismu (dle soudu), zatím nepravomocně odsouzeném na 5,5 roku žaláře.
Této kauze se na blogu iDNES věnoval – a s výší trestu vyjádřil bezvýhradný souhlas – kolega Jan Ziegler („Antiwaxer vyzýval k vraždění, dostal 5,5 roku natvrdo“/27. 3. 2023).
Nezpochybňuji skutkovou podstatu Čermákova trestného činu, ani její soudní interpretaci. To mi nepřísluší a není mým cílem se tím zabývat. Jde mi o něco jiného.
O samotnou délku pobytu ve vězení. Pokud mě na českém právním systému něco trápí, je to pocit – jistě subjektivní, jako občan a právní laik ani jiný mít nemůžu – nedostatku principu precedentu v širším slova smyslu. Nejde jen o to, že – modelově a teoreticky - za jeden a týž trestný čin by měl být udělován stejný trest. S použitím extrémního příkladu pro lepší porozumění věci: nelze přece odsoudit jednoho pachatele (muže) , který oběť (ženu) znásilní a pak uškrtí, k 15 letům kriminálu a jiného pachatele za v principu totéž k podmíněnému trestu.
Teď si nejspíš klepete na čelo a rozhořčeně říkáte, že nic takového u nás neexistuje. Máte samozřejmě pravdu. Ale v jiných kauzách?
Vraťme se k Čermákovi. Pět a půl roku za brutální verbální vyhrožování. Ano, to vyhrožování bylo hnusné, odporné, nepřijatelné. Odsouzeníhodné. Jenomže - a teď přicházíme k bodu, proč mám s těmi pěti a půl lety problém: lze-li „ohodnotit“ slovní a fyzicky nerealizované výhrůžky ztrátou svobody v délce pěti a půl roku, pak by každý pachatel, který kohokoliv, aniž by byl vyprovokován, tedy nevinného člověka, fyzicky napadne musel být odsouzen do vězení s délkou pobytu přesahující pět a půl roku.
Hovořím o principu. Za slovní vyhrožování pět a půl roku? Dobře. Půjde-li kdokoli z nás večer po městě a někdo si zamane, že nás bez důvodu napadne a vzápětí nás srazí k zemi, kopne do hlavy a zlomí nos a čelist, jsme si jisti, že dostane trest vězení přesahující pět a půl roku?
Nejsme a ani nemůžeme (si tím být jisti).
Z prostého důvodu. Český trestní zákon hovoří v paragrafu 146 (ublížení na zdraví) takto:
- odstavec 1: Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
- odstavec 3: Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.
Ať už soud posoudí naše zranění v důsledku pachatelova fyzického útoku jakkoli, těžké nebo netěžké, obecně platí, že zdaleka ne ve všech případech bude agresor poslán do vězení na dobu delší, než na jakou byl odsouzen Tomáš Čermák. A o to jde.
Je-li trest za verbální Čermákův čin adekvátní, pak rozhodně není adekvátní, odejde-li od soudu pachatel, který nás napadl, zkopal a zlomil nos a čelist, s trestem nižším než pět a půl roku.
Snad jsem tím srozumitelně vysvětlil, proč mám s výší trestu pro Tomáše Čermáka problém. V obecnějším, širším kontextu.
Problém mám ale také s tím, že policie navrhla stíhat pražskou učitelku ČJ Martinu Bednářovou kvůli jejím hloupým a nepravdivým výrokům, které pronesla během vyučování. Týkaly se Ukrajiny, resp. ruské agrese proti této zemi. Jakkoli s jejími postoji nesouhlasím, nejsem si jist, zda stíhat člověka za hloupý úsudek je hodno svobodné demokratické společnosti.
Opravdu představuje učitelka Bednářová takové nebezpečí? Ano – ve třídě za katedrou. Však také byla prakticky okamžitě zbavena učitelského místa. Tím nebezpečná přestala být. Opravdu je nutné ji dále vyšetřovat, stíhat, honit po soudech?
Položím otázku, na kterou neznám přesnou odpověď, pokud jde o kvantitu: Mají mocenské orgány tohoto státu představu, kolik zde žije lidí s podobnými názory jako učitelka Bednářová? A kteří si svůj mnohdy zvrácený pohled na ruskou agresi nenechávají pro sebe? Rozhodně jich není málo. Nejsou to žádní zločinci, jsou to obyčejní lidé, kteří zastávají jiný názor na provinění Ruska vůči Ukrajině než třeba já. Ty také budeme vyšetřovat, stíhat, soudit? Jsem zásadně proti tomu, protože mám jinou představu o míře svobody, kvůli níž jsme pořádali v listopadu 1989 „klíčové koncerty“.
Dobře, Čermák vyhrožoval. Učitelka Bednářová, pokud jsou zprávy serverů pravdivé, nikomu nevyhrožovala. Pouze se mýlila v úsudku. Doufám, že dozorový státní zástupce udělá jedinou rozumnou věc – případ odloží.
V čem spatřují nebezpečí podobných kauz? Vrátím se ke svému celoživotnímu tématu: situaci v Izraeli, izraelsko-arabskému konfliktu.
Celosvětový mainstream, OSN počínaje a téměř všemi státy světa konče, považují za „oficiální pravdu“, že Západní břeh Jordánu je okupované území, přičemž okupantem má být Izrael. Já jsem přesvědčen, že tomu tak není – nejde o území okupované, nýbrž sporné; Izrael není okupantem, ale spravuje oblast C a sdíleně s palestinskými Araby také oblast B na základě mírového ujednání obou stran (Dohody z Oslo).
Nerad bych se dožil toho, že budu moci být jednou stíhán „za popírání okupace“, pakliže budu veřejně psát, že Západní břeh nepatří mezi okupovaná území. Ne, neslyším trávu růst. Jen varuji, že to, co je nepředstavitelné dnes, může být velice dobře představitelné zítra, pozítří.
Semínko tohoto neblahého trendu bude zaseto v okamžiku, kdy státní zastupitelství kývne na žádost policie a učitelku Bednářovou obžaluje.
