Požádal mě mailem pan MM o reakci na článek Břetislava Turečka „Západ ztrácí Blízký východ“. Publikován byl v sobotní (5/5) příloze Lidových novin „Česká pozice“.
Považuji Břetislava Turečka (BT) za jednoho z tuzemských expertů na daný region, byť ve všem se názorově nejspíš neshodneme. Zejména pokud jde o hodnocení politiky vlády Státu Izrael. A právě některých jeho postřehů, které se týkají Izraele, bych si chtěl v tomto příspěvku všimnout. Nutno podotknout, že analýza BT je obsáhlá – dvoustránková; reagovat na všechny jeho teze je mimo mé časové možnosti.
Když jsem článek BT studoval, zaujalo mě pojednání autora týkající se saúdského mírového návrhu z roku 2002. Co je jeho podstatou? V principu: Izrael se stáhne na hranice z doby před šestidenní válkou (začala 5. června 1967) a arabské státy jej uznají en bloc a naváží s ním plné diplomatické styky.
BT připomíná, že z této iniciativy „dodnes nic nevzešlo“, a to „kvůli postoji Izraele“. Zde autor neskrývá svůj protiizraelský postoj. Prostě: vinen je Izrael, potažmo všichni jeho premiéři od té doby, počínaje Šaronem a konče Netanjahuem.
Dále píše:
- …kdyby se Izrael návrhem arabských vlád zabýval v době, kdy se objevil, mohl teoreticky sázet na to, že v regionu byla plejáda autoritářských vládců, kteří se paradoxně mohli stát vcelku spolehlivými garanty mírové smlouvy.
Ano, sázet na to mohl, ale vskutku pouze teoreticky. Stejně tak iluzorní je představa, že arabské země „jako jeden muž“ doslova ze dne na den překročí svůj stín a uznají židovský stát. Země, které v drtivé většině Izrael hluboce nenávidí.
BT pokračuje:
- Dnes už jsou někteří z nich po smrti (Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí, Jásir Arafát) nebo nemohou seriózně ručit ani za situaci ve vlastní zemi, což je případ Egypta, Sýrie, Libanonu i jiných států.
To má být myšleno vážně (to o těch mrtvých)? Jak to bylo s Arafatem, víme. A že Husajn nebo Kaddáfí mohli být „vcelku spolehlivými garanty mírové smlouvy“? To snad ne! Pokud tomu BT věří, je to jeho věc a svaté právo. Po mém soudu je to ale čirá utopie. Kdyby Izrael postavil svoji budoucnost na podobných politických pohádkách, už by neexistoval.
Autor, zdá se, patří k těm, kdo jsou přesvědčeni, že stažení Izraele na linii příměří platné do 4. června 1967 rovná se mír. Je to iluze, fata morgána, sebeklam. Kdyby to bylo tak snadné, už dávno by byl arabsko-izraelský problém vyřešen. Věc je ovšem složitější. Jednostranné stažení Izraele z Pásma Gazy 2005 nejenže mír nepřineslo, ale dramaticky zvýšilo v oblasti napětí a akcelerovalo růst terorismu (raketová agrese proti Izraeli).
Co by se stalo, kdyby Izrael stejně jednostranně opustil region Judeje a Samaří (Předjordánsko)? O tom je zbytečné spekulovat, protože něco tak šíleného Izrael nikdy neudělá. Připomeňme si slova legendárního izraelského ministra zahraničí Abby Ebana (ve funkci 1966-1974) z roku 1969:
- Řekli jsme otevřeně, že ta mapa už nikdy nebude tatáž mapa jako 4. června 1967. Pro nás je to otázkou bezpečnosti a otázkou morální. Červnová mapa pro nás znamená ohrožení a nebezpečí. Nepřeháním, když říkám, že pro nás je něčím, co připomíná Osvětim. Třeseme se, když si představíme, co by nás čekalo, za okolností června '67, kdybychom byli poraženi. Když Syřané byli na horách a my v údolí, jordánská armáda na dohled od moře, Egypťané nás drží pod krkem v Gaze - to je stav, který se už nikdy v historii nevrátí.
Mír nebude, dokud Arabové nebudou tento princip ochotni akceptovat. Stačí podívat se na mapu – víc není třeba vysvětlovat. Z tohoto hlediska je saúdská iniciativa nepoužitelná, nanejvýš jako základ pro vstup do jednání o míru. Nikoli jako něco, co Arabové předloží a Izrael to poslušně přijme.
BT ve své analýze cituje izraelského premiéra, který v toce 2014 uvedl něco nadmíru důležitého:
- Otázkou není saúdská mírová iniciativa. Pokud to čtete pečlivě, vidíte, že je to z jiné doby – než Hamás ovládl Gazu, než Islámský stát zabral část Sýrie a Iráku, a tak tyto země rozložil, před zrychlením íránského jaderného programu.
Viděno v souvislostech, situace na Blízkém východě se od té doby, kdy Abba Eban pronesl výše citované věty, v mnoha ohledech zhoršila. Nebylo-li tehdy, v roce 1969, myslitelné stažení Izraele v oblasti Judeje a Samaří na hranice s Jordánskem ze 4. června 1967, pak je něco takové absolutně nemyslitelné dnes – tak je třeba rozumět výroku Netanjahua.
Jako z říše snů se pak jeví obsah té pasáže Turečkova textu („Chameneího nepodepsaný vzkaz“), kde se mluví o diskrétním íránském náverhu adresovaném v roce 2003 Američanům, v níž Teherán nabídl , že
- ukončí podporu Hamasu a Islámskému džihádu;
- bude na ně tlačit, aby zastavily útoky na civilisty v Izraeli;
- bude garantovat přerod Hizballáhu v politickou organizaci;
- bude důsledně bojovat proti všem teroristickým skupinám včetně al Káidy;
- bude zcela transparentní v jaderném programu a ZHN.
Co za to? Uznání Izraele? Nikoli! BT ozřejmuje:
- Výměnou Islámská republika požadovala, aby USA přestaly teheránský režim podrývat, zrušily protiíránské sankce, zastavily podporu protiíránským teroristickým skupinám, jako jsou Lidoví modžáhedové a umožnily Íránu přestup k jaderným technologiím pro civilní využití.
Naštěstí za vlády Bushe juniora převážily v jeho administrativě hlasy, které tuto „nabídku“ odmítly. Komu čest, tomu čest: proti byl ministr obrany Rumsfeld a viceprezident Cheney.
Je věcí každého, čemu chce věřit a o čem si myslí, že je důvěryhodné a relevantní. Za sebe říkám: než věřit pohádkám o tom, že Írán přestane sponzorovat Hamas a Islámský džihád, to spíše uvěřím tomu, že jednoho dne spatřím drabaře úspěšně se protahujícího uchem jehly. Ostatně jaderná dohoda s Íránem 2015 nepřinesla zkrocení agresivity teheránského režimu, ale její viditelný vzestup. Je to přesně tak, jak v úterý (8/5) po Trumpově oznámení o odstoupení od jaderného dohody s Íránem (příslušný mail z jeruzalémského MZV jsem dostal do elektronické pošty ve 21:57 SELČ) uvedl Netanjahu:
- Dohoda nesnížila agresivitu Íránu, ta naopak dramaticky vzrostla, což vidíme na celém Středním východě. Po podepsání dohody jsme viděli, že íránská agresivita narůstá každý den - v Iráku, Libanonu, Jemenu, Gaze a především v Sýrii, kde se Írán snaží zřídit vojenské základny, z nichž by zaútočil na Izrael.
Není to prostě tak, že by Arabové a Íránci nabízeli jeden mírový návrh za druhým a Izraelci všechny šmahem odmítali – a proto na Blízkém východě absentuje trvalý mír. Netvrdím, že BT právě toto napsal – nenapsal -, ale z duchu jeho článku lze získat dojem, že tomu tak je.
Přitom je to tak prosté. Na příkladu mírové smlouvy s Egyptem a Jordánskem vidíme, že s Araby se dohodnout lze. Je k tomu nezbytný základní předpoklad: uznání práva Izraele na existenci v bezpečných hranicích, které lze účinně bránit. Saúdská iniciativa je nepoužitelná proto, že sice uznává právo Izraele na existenci, leč v hranicích, které účinně bránit nelze.
Dodejme: bránit nejen proti agresi armád sousedních zemí, tu by snad bylo možné mírovým smlouvami eliminovat, ale proti agresi teroristů – viz raketové útoky na Izrael z Pásma Gazy.
Zkusme si představit, že by se Izrael zachoval pošetile, stáhl se na požadované hranice z června 1967, v Předjordánsku demokraticky zvítězil Hamas a zahájil raketové běsnění nejen z Pásma Gazy, ale i z předjordánského terororia. Co by dělali Arabové a země Západu potom? Vyjádřily by znepokojení a vyzývaly obě strany ke zdrženlivosti?
Že tady nešířím chiméry, dokládají nedělní (6/5) parlamentní volby v Libanonu. Kdo v nich zvítězil? Zatím je to neoficiální (psáno 9/5 před polednem), ale uznisosno všechna světová média hlásí, že teroristická organizace Hizballáh, spojenec Íránu, a její političtí partneři.
Z mé strany víc dodávat netřeba.
