Kdo se nesetkal s tím, co můžeme nazvat „poznanou Pravdou“, asi nepochopí, proč si Mistr Jan Hus odvoláním nezachránil život. Pokud je tedy pravda to, co mu bylo slibováno před zapálením hranice.
Říšským maršálkem Hoppem z Pappenheimu a vévodou Ludvíkem Bavorským: Odvolej a zachráníš si život.
Jaký by to ale byl život? Vzpomeňme na Petra. Třikrát Ježíše zapřel, zbavil se tak podezření, že i on patřil k jeho učedníkům, ale za cenu zrady. Co následovalo? Úlevné vydechnutí? Nikoli. Evangelista Matouš píše (v kapitole 26), že Petr „vyšel ven a hořce se rozplakal“.
Kdyby Hus odvolal a tehdejší mocní dodrželi slovo, co by ho asi čekalo? Nemá smysl spekulovat, nevíme. Jistě ne triumfální příjezd do Prahy a návrat do Betlémské kaple. A co on, jeho svědomí? Sžíral by ho pocit, že zradil Krista, který za něj umřel neméně potupnou a mučivou smrtí. Krista, který pro něj byl vším.
Zradit Ježíše Krista, byť na nátlak samotné církve (jak absurdní), je to nejhorší, co může věřící křesťan udělat. Proto Hus neodvolal. Nemohl.
Přitom velice dobře věděl, co ho čeká. Dle očitého svědka Petra z Mladoňovic po modlitbě před hranicí povstal a řekl jasným hlasem:
- Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro Tvé evangelium a pro kázání slova Tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.
Můžeme jen v tiché vzpomínce obdivovat tu úžasnou odvahu a sílu víry.
Ne každý byl tak statečný. Mistr Jeroným Pražský na stejném kostnickém sněmu nejprve odvolal – ovšem žít, v jeho případě v žaláři, se s tímto pocitem stejně nedalo. Původní odvolání odvolal a jak uvádí Petr z Mladoňovic:
- … nakonec dodal, že všechny jeho hříchy nehryžou jeho svědomí tolik jako hřích, kterého se dopustil na oné morové katedře, když při svém odvolání mluvil nespravedlivě proti onomu dobrému a svatému muži (Janu Husovi – LS) a jeho učení, zvláště pak když souhlasil s jeho nespravedlivým odsouzením.
A proč vlastně Jeroným Pražský původně odvolal? Podle svých slov to udělal „ze strachu před smrtí a pro svou zbabělost“ (dle Petra z Mladoňovic), dle dobového husitského historika Vavřince z Březové také ze strachu před smrtí a „pro malomyslnost svého ducha“.
Ať tak či onak, odvolat a tím zradit lze – ale žít se s tím nedá. Je to živoření ve lži. Nakonec tedy i Mistr Jeroným Pražský našel vnitřní sílu přihlásit se k poznané Pravdě a byl stejně jako Hus upálen na témže místě 30. května 1416.
Doprovoďme kostnického mučedníka až k hranici. Když byla zapálena stačil zazpívat dle Mladoňovicova svědectví tři věty modlitby:
- Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi. Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou. Jenž jsi se narodil z Marie Panny.
Pak jeho hlas již slyšet nebyl a poslední okamžiky popisuje Petr z Mladoňovic těmito slovy:
- Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.
Zkusil jsem odříkat modlitbu Otče náš ve středním tempu, trvalo mi to třicet sekund, Mistr Jan tedy zemřel po asi minutě a půl od chvíle, kdy mu „vítr vmetl plamen do tváře“.
Takový byl krutý konec jednoho z největších Čechů, který stojí jako do daleka zářící maják Pravdy. Nezapomenut, respektován, milován.
Nemá hrob, zato trvalé místo v srdci každého z nás, kdo se hlásíme k jeho odkazu.
•
... Vzpomínka na kostnického mučedníka. Text: LS
... zdroj: Wikimedia Commons/Licence CC BY-SA 4.0
