Istanbul hostil v závěru první poloviny května (12. až 15. 5.) mistrovství světa v kickboxu. Zúčastnili se ho sportovci z více než pěti desítek zemí. Také reprezentace palestinských Arabů.
Server Ynet napsal, že většina z nich pocházela z východního Jeruzaléma. Což znamená, že hovořili vedle arabštiny rovněž hebrejsky. A toho také patřičně využili.
Kdykoli tito Arabové narazili na členy izraelské výpravy, neodpustili se nepřátelské slovní výlevy, politicky motivované. V každém duelu, v němž bojovali Izraelci, se Arabové postavili za stanoviště jejich soupeřů, mávali vlajkami Palestinské osvobozenecké organizace PLO a skandovali protiizraelská nacionalistická hesla. Připojili se k nim členové výprav z Jordánska a domácího Turecka. Ynet konstatuje, že turečtí pořadatelé proti nim nezasáhli.
Nechyběla ani fotografie novinářky televize Al Džazíra Širín abú Aklehové, která nedávno přišla o život během přestřelky mezi izraelskými vojáky a arabskými militanty v oblasti města Džanínu.
Zkrátka - palestinští Arabové provokovali jak se dalo a třebaže se izraelský trenér Ronen Edelstein snažil, seč mohl, aby zabránil eskalaci, příliš úspěšný nebyl. Svým svěřencům nařídil, aby po skončení bojů halu okamžitě opustili a vrátili se do hotelu, nicméně sám se dostal do slovní konfrontace s jedním z Arabů.
Pádnou odpověď nepřátelským Arabům dal také Arab – izraelský reprezentant Loai Sakas. Těžko říci, jak velkou roli to hraje, ale Sakas není muslim. Patří ke komunitě arabských křesťanů. V Istanbulu soutěžil ve stylu low-kick v hmotnostní kategorii do 75 kg. Porazil dva soupeře z Turecka, v semifinále Maročana, ve finále Marka Karlíka ze SR a vybojoval pro Izrael jednu ze čtyř zlatých medailí. Po skončení finálového boje se zahalil do izraelské vlajky, načež jej přítomní Arabové, kteří fandili jeho slovenskému soupeři, nesmyslně označili jako zrádce.
Podle serveru The Times of Israel k tomu řekl: „Jsem především izraelský občan. Nezajímá mě judaismus, islám, křesťanství nebo víra Drúzů – reprezentuji svoji zem a chci, aby v ní všichni žili ve vzájemném míru.“
Dodal, že skutečnost, že je křesťanský Arab pro něj nebyla důvodem, aby po převzetí zlaté medaile nezamával izraelskou vlajkou. „Nesnažím se lidi naštvat nebo něco podobného, ??mávám vlajkou proto, že jsem občan Izraele.“
Postoj jasný, logický, srozumitelný.
Marocký soupeř Otmane Et Tahery, který s tímto Izraelcem prohrál v semifinále, mu po zápasu odmítl podat ruku. Ubohé gesto.
Zde si nemohu odpustit poznámku: co má společného se sportovním fair play – týká se i fandění – protiizraelskou nenávistí motivované vyřvávání takbíru „Alláhu Akhbar“, což přesně se v istanbulské sportovní hale dělo.
Server Ynet zmiňuje ještě jeden incident. Když ve finále duelu K1, v kategorii +91 kg, nastoupil Izraelec Yosef Taktuk proti borci z Brazílie, palestinští Arabové mohutně povzbuzovali brazilského kickboxera. Ten nakonec vyhrál, načež mu Arabové podali vlajku PLO. Chvíli s ní mával, protože zřejmě neporozuměl tomu, o co tu jde, ale španělský rozhodčí mu vlaju odebral a vyhodil ji.
Dobře udělal. Takováto politická gesta sloužící k propagandě nemají na mezinárodních sportovních akcích co dělat. Chtělo by se říci, že na nich nemají co dělat ani iniciátoři takovýchto provokací. To by ale nesměli patřit ke zvlášť hýčkanému a nedotknutelnému druhu – palestinským Arabům.
