Napsal na svém blogu na serveru iDNES Jaroslav Chudáček (10. 10. 2021): „Nechápu, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu již z funkce prezidenta neodstoupil.“ Míněn je Miloš Zeman. Podobně se vyjádřila moje žena.
Dnes ráno mi u snídaně řekla: „Já se tomu prezidentovi divím. I kdyby odstoupil, měl by jako bývalá hlava státu zajištěnou kvalitní lékařskou péči a mohl by si v klidu užívat důchodového věku.“
Namítl jsem: „Ale o ničem by nerozhodoval. A o to jde.“ Pokračoval jsem příkladem z papežského státu: „Porovnejme bývalého a současného papeže. Co jsi slyšela v poslední době o Benediktu XVI.?“
Žena přisvědčila: „Nic.“
„Zatímco o Františkovi slyšíš, kdykoli se někde objeví, vydá nějaké prohlášení, vyjádří se k tomu či onomu. V médiích je neustále.“
Žena uznale konstatovala: „To je pravda.“
Být nebo nebýt prezidentem, to je podstatný rozdíl. Prezident v úřadu má moc. Možná jste se s tou otázkou také setkali: Že si ten Babiš nedá pokoj. Tolik peněz má, já je mít, na politiku se vykašlu.
Je to pochopitelný názor lidí z množiny dolních deseti milionů. Ti, kdo ho zastávají, však zapomínají na důležitý moment: být v politice, zejména na vrcholu, znamená mít moc. A moc, to je droga.
Pokud je člověk bohatý, „topí“ se v penězích a může díky tomu získat a realizovat to, o čem drtivá většina pouze sní, chybí mu ke štěstí to poslední: možnost disponovat mocí. To znamená stát se politickým představitelem, hybatelem veřejného dění a cílem zájmu médií, tím, kdo určuje „pravidla hry“, kontaktuje se s ostatními mocnými tohoto světa, kdo vstoupí do dějin a je zařazen mezi otázky v televizních kvízech.
Tím není řečeno, že politiky soudobá demokratická společnost nepotřebuje, že termín politik je synonymum pro cosi negativní. Vůbec ne. Takového mínění jsem nikdy nebyl. Jen jsem se zamyslel nad tím, proč někteří lidé, kteří to podle názoru mnohých kolem nás nemají zapotřebí, působí v politice.
Vraťme se ale k přelomovému a smutnému dni – 10. 10. 2021. Čekali jsme na jakoukoli zprávu z ohlášeného lánského jednání Zeman – Babiš. Tiskový mluvčí Ovčáček na svém Twitteru v 11:27 SELČ potvrdil, že prezident premiéra přijal. Místo výstupu ze schůzky přišla po poledni šokující informace. Prezidenta odvezla do špičková sanitka - mobilní jednotka intenzivní péče. Do budovy CH2 na Emergency Ústřední vojenské nemocnice.
Záběry Miloše Zemana ze vstupního prostoru Emergency, které média zveřejnila, označují někteří jako hyenismus. Je to věc názoru a otevřené diskuse. Ano, může se to jako hyenismus jevit. Na druhou stranu: alespoň známe pravdu. Když ten, kdo nám ji měl vzhledem ke své funkci průběžně sdělovat (nemám na mysli takto naturalistické detaily, abychom si rozuměli), hradní mluvčí Ovčáček, občas působil dojmem, že si z nás dělá blázny. Jistě, můžeme se bavit o tom, jak podrobné měly ty informace být; problém je v tom, že po první hospitalizaci (14. 9.) nebyly zpočátku žádné. A později … však víme (my, kdo tuto záležitost sledujeme).
Záběry bezvládného, dle kancléře Mynáře spícího prezidenta zveřejnily Novinky.cz. Jejich šéfredaktor Vladimír Dušánek k tomu 10. 10. na jejich webu připojil toto vysvětlení:
- Redakce Novinek se rozhodla zveřejnit záběry prezidenta Miloše Zemana při příjezdu do Ústřední vojenské nemocnice proto, že již řadu dní panuje ve veřejnosti obava o jeho zdravotní stav a schopnost vykonávat svou nejvyšší ústavní funkci. Jeho mluvčí Jiří Ovčáček stejně jako Kancelář prezidenta republiky však veřejnosti nepodávají dostatečné informace. Pokud by prezidentovi úředníci referovali o zdravotním stavu podobně, jako tomu bylo v případě třeba Václava Havla, záběry bychom nejen nezveřejňovali, ale ani nepořizovali. Nyní jsme tak učinili, protože se domníváme, že je to ve veřejném zájmu, zvlášť v době po volbách do Sněmovny, kdy prezident sehrává klíčovou roli.
Za sebe říkám, že tomu vysvětlení rozumím. Zveřejněné obrázky na mě hluboce zapůsobily – vyvolaly upřímný soucit s Milošem Zemanem, lítost. Ale také jistotu, že nikoli v Lánech, ale ve střešovické vojenské nemocnici (kterou jsem měl kdysi také možnost opakovaně poznat zevnitř), v rukou profesionálů, má prominentní pacient naději.
Chci věřit, že tato naděje neodejde jako poslední.
