Inspirováno příběhem aneb Nedivím se, že ho sebrali

Michaela Štěchová napsala velice poutavý blog ze země mně blízké – Egypta – nazvaný „Jak mi zatkli přítele“ (22. 9. 2020). Přesněji bývalého indického přítele D., který fotil v nesprávný čas na nesprávném místě.

 

Tím nesprávným místem bylo ikonické a politicky exponované káhirské náměstí Tahrír, nesprávný čas rovná se okamžik, kdy přijel obrněný vůz s policisty (neb nedaleko měl držet řeč prezident Sisi), načež policisté usoudili, že pan D. chce fotit je (a nikoli památník ve středu náměstí) – a tudíž ho sebrali. 

 

Upřímně: po jisté osobní zkušenosti se  „zatčení“ přítele D nedivím.

 

Do Egypta jsem jezdil do loňska každý rok, někdy i dvakrát, a to řadu let (jsem fanda korálového moře) - letos poprvé ne (pandemie a operace k tomu).  V Tabě na Sinaji  je cestou z horského letiště dolů k pobřeží úchvatný kaňon (obr. 1), autobus jede přibližně půl hodiny a já jsem kameroval a kameroval. Po příjezdu na pobřeží  je (doprava, směrem k jihu) prvním hotelem Sol y Mar, který původně figuroval mezi kandidáty naší tehdejší dovolené (nakonec jsme zvolili jiný, blíž k Nuweibě).

 

A tak jsem si řekl, že si ho alespoň natočím, abych věděl, o co jsme přišli.

 

... obr. 1/Destinace Taba. Horská silnice vedoucí z letiště k pobřeží. Tady jsem ještě netušil, co mě zanedlouho čeká. (Foto: Autor článku.)

 

Před vjezdem do hotelové oblasti stál check-point s příslušníky turistické policie a s jedním tajným policistou v civilu a pistolí za pasem. Kontrolní stanoviště nebylo nijak exkluzivní, jednalo se o nenápadnou jednoduchou „boudu“, nikoli stavbu podobnou těm, které známe z hraničních přechodů.

 

Já jsem ovšem udělal zásadní chybu. Nechal jsem kameru zapnutou, neboť hotel Sol y Mar byl nedaleko. Bdělému oku tajného policisty ovšem neunikla červená signalizace za oknem autobusu, vešel dovnitř a přímo ke mně.

 

V následujícím „dialogu“ on tvrdil, že jsem kameroval check-point, tedy zakázaný objekt, zatímco já jsem trval na tom, že jsem natáčel kaňon cestou z letiště. Nerozuměl jsem přesně, co po mně chce, ale odmítal jsem mu vydat kazetu, neboť jsem byl tím kaňonem zcela fascinován a rozhodně jsem se nechtěl smířit s tím, že bych o něj přišel.

 

Patová situace, každá minuta působila jako věčnost. V autobuse se začaly ozývat hlasy „Tak ať mu tu kazetu dá a můžeme konečně jet.“ To jsem ovšem neměl v úmyslu. Pokračovat v jízdě ano,  vydat kazetu ne.

 

Policista byl ovšem ve výhodě. Mohl mě zatknout, vyvést z autobusu, násilím zabavit kazetu i s kamerou, cokoli. Já jsem mohl argumentovat pouze tím, že na kazetě je kaňon.

 

V okamžiku, kdy on začal šermovat dlaní v horizontální poloze kolem svého krku (jako že bych mohl přijít o kejhák),  jsem přistoupil na to, že mu ukážu záběry kaňonu. Tím jsem ovšem vlezl do pasti, neboť po skončení kamerování kaňonu a pobřežní scenérie musel přijít na řadu zákonitě i check-point. Mým trikem,  zastavením promítání těsně před zakázaným místem, se oblafnout nenechal. „Dál, dál,“ trval na svém.

 

Pravda vyšla najevo - a on triumfoval.

 

Prekérní okamžik. Polilo mě horko a nebylo to ze sinajského slunce. Napadla mě spásná myšlenka. Záběry check-pointu před ním smažu, ukážu mu černou sekvenci a pak to snad bude OK.

 

Souhlasil, já jsem to provedl, ukázal mu výsledek – a teprve pak jsme pokračovali v jízdě. Po silnici číslo 55 kolem Tabského fjordu k jihu, pod hradem Zaman až do cíle.

 

... obr. 2/Orientační mapa. (Podklad: Google Maps.)

 

Česká delegátka komentovala později tuto epizodu lakonicky: „Egypťani jsou v něčem laxní a v něčem paranoidní.“ Problém je, že ne vždy dokážeme odhadnout v čem jsou laxní a v čem paranoidní.

 

Vybavil se mi tento příběh při čtení článku Michaely Štěchové, jehož obsah je ovšem mnohem závažnější. Závěr: když já jsem měl problémy kvůli nevinným snímkům kontrolního stanoviště kdesi na sinajském Zapadákově, nedivím se tomu, že "přítel D." měl problémy s policií na káhirském Tahríru. Nějakou činnost musí přece egyptská policie vykázat.

 

Pro úplnost dodám, že tato moje zkušenost se odehrála ještě za Mubaraka. (Možná proto jsem nebyl zatčen.)

 

... obr. 3/Kouzelný cíl naší cesty, která začala konfliktem , leč s happy endem. (Foto: Autor článku.)

Autor: Lubomír Stejskal | středa 23.9.2020 11:15 | karma článku: 16,33 | přečteno: 516x