• Vyjádřil jsem obavy o osud Spojeného království. Obavy o jeho současnou podobu, velikost a význam na evropské i světové geopolitické šachovnici. To vše v souvislosti s referendem o skotské nezávislosti, pakliže dopadne tak, jak si přeje Alex Salmond a jak si nepřeju já.
Pro méně zasvěcené: Alex Salmond je skotský regionální premiér a hlavní lídr kampaně za nezávislost, který doufá v odtržení od Londýna. Já doufám v pravý opak.
Tolik úvodem, nyní k Rusku.
V článku „Příští čtvrtek aneb Naděje umírá poslední“ (publikován 11/9) jsem použil obrat „neoimperiální rozpínavost nenasytného Ruska“. Ne každému se takovéto označení současného Ruska líbí. Patří k nim i host mého blogu M. Š., který v diskusi napsal:
Pan M. Š. má pravdu v tom, že „poválečná mapa Evropy se překreslovala už několikrát“. Jistěže, a ujišťuji ho, že o tom vím stejně dobře jako on – už proto, že sotva jsem se naučil číst, nedělal jsem nic jiného než že jsem „ležel v mapách“. Řečeno bez nadsázky: politická geografie patřila mezi má oblíbená hobby.
Nikde jsem nenapsal, že Rusko se snaží překreslit od druhé světové války (WWII) dosud nezměněnou mapu Evropy. Je to ale poprvé od skončení studené války (pokud vůbec skončila, v poslední době o tom vážně pochybuji), respektive od pádu železné opony a Říše zla, kdy je to na něčí úkor. Všechny nově vzniklé evropské státy, tak jak je pan M. Š. vyjmenovává, nikomu nic nesebraly – připouštím, že svým způsobem s výjimkou kontroverzního a nikoli celým světovým společenstvím uznaného Kosova. Abych ale nebyl chytán za slovo: vycházím z všeobecně uznaného konsenzu, že hranice „budoucích“ států, tak jak v Evropě existovaly na konci studené války, nejsou zpochybňovány (byť by k tomu mohl být v mnoha případech důvod).
Možná mi něco uniklo, ale komu co sebraly ČR, Slovensko, pobaltské státy, Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie … a tak dále? Jistě, mohou existoval lokální, spíše pohraniční teritoriální spory, ale že by některá země několik let po vyhlášení nezávislosti zabrala území sousedního nezávislého státu?
První, kdo to udělal, bylo Rusko. Ano, hovořím o Krymu.
A proč se tak stalo? Protože Putin už v roce 2005, tedy během svého prvního funkčního období v roli hlavy státu, v projevu k oběma komorám ruského parlamentu 25. dubna řekl (převzato z oficiálního webu ruského prezidenta – jeho hlavička je uvedena níže a originál citace v ruštině pod ní):
„Прежде всего следует признать, что крушение Советского Союза было крупнейшей геополитической катастрофой века.“
(Především je třeba přiznat, že rozpad Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa století.)
Podíváme-li se na mapu SSSR, jak vypadala před WWII a po ní, a posléze na jakém teritorium se Ruská federace rozprostírala po rozpadu SSSR, je zřejmé, o co Kreml v čele s Putinem usiluje.
Vyzývá-li mě pan M. Š, abych vyjmenoval jediné území, které Rusové získali od roku 1946 (a pak teprve abych blábolil o ruské imperiální rozpínavosti), pak ho musím opravit.
V kontextu s rokem 1946 nelze mluvit o „Rusech“, nýbrž o „Sovětech“. A Sověti, přesněji SSSR, po roce žádné území získávat nemuseli, protože už měli talříkajíc získáno. Po skončení WWII rozšířil SSSR své teritorium o část Finska, celé Estonsko, Lotyšsko a Litvu, dále o část Východního Pruska (předválečného Německa), část východního Československa, část Rumunska a značnou část Polska (s kompenzacemi na západě).
A jak se události vyvíjely po WWII a jak se věci mají dnes, dobře víme. Nenutím nikoho hodnotit Ruskou fedraci jako zemi neoimperiálně rozpínavou. Podle mého soudu však přesně takovou začíná opět být.
