Inspirováno blogem: O Večeři Páně, svobodě a odpovědnosti

• Byl jsem příjemně překvapen, a do jisté míry i udiven. Tím, jak relativně velké pozornosti se v diskusi na blogu iDNES dostalo článku Karla Sýkory, který se týkal tak odborné teologické záležitosti, jakou je Večeře Páně. (Publikován byl 24/10 pod názvem „Účast na Památce večeře Páně – kázání“.)

Pozornosti nota bene v prostředí navýsost ateistickém, jakým soudobá česká společnost bezpochyby je. Stačí podívat se kolem sebe (výzva je určena především Čechům žijícím v ČR) a pokusit se odpovědět na otázku, kolik našich bližních (v pracovním týmu, ve třídě, na univerzitě, v zájmových klubech, mezi sousedy) patří mezi nikoli papírové (matrikové), ale skutečné (praktikující) křesťany. Pokud statistiky a životní zkušenost neklame, mělo by jich být minimum.

O to je zajímavější, že téma Večeře Páně se nedočkalo přezíravého postoje.

Necítím se být oprávněn vyjadřovat se k tomu, zda údu církve (sboru), který „má problém“, by měla či neměla být autoritami oné církevní denominace zakazována účast na Večeři Páně (obvykle v rámci tzv. církevní kázně). Místo toho bych chtěl připomenout jedno obecné poučení, které ze zmíněného článku vyplývá.

Už léta jsem fascinován tím, jak velký důraz klade Bible na svobodu jednotlivce (při rozhodování) a současně na osobní odpovědnost. Patrné je to i z autorem citované pasáže – z prvního dopisu apoštola Pavla sboru v Korintu (já uvádím český překlad z roku 1613): „Zkusiž tedy sám sebe člověk a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pí. Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně.“

Vážná slova, z nichž je nicméně zřejmé, že primárně jde o osobní (nezastupitelný) přístup každého k této záležitosti.

Možná ještě markantnější je patrný tento princip (a to už se netýká Večeře Páně) v prvním biblickém příběhu. Tam byl nastartován systém, který platí dodnes: jsou stanovena pravidla, přičemž jednotlivec má na výběr. Pravidla respektovat (pak je vše OK), nebo je porušit (a pak musí nést následky). Karel Sýkora uvedl skvělý příklad týkající se dopravních semaforů. Poněkud ho budu modifikovat: pojedu-li na světlech na zelenou, nesmím být pokutován, pojedu-li na červenou, musím být pokutován (bude-li na místě a ve službě dopravní policista pochopitelně). Nicméně mám svobodnou volbu – proto jsem byl nadán rozumem, abych se správně rozhodl.

Nejinak tomu bylo v zahradě Eden. Eva měla na výběr: nabídku hada pozřít plod ze zakázaného stromu přijmout nebo odmítnout. Byla nadána svobodnou vůli a bylo jen na ní, jak se rozhodne. Stejně tak Adam. Oba se rozhodli s ohledem na stanovená pravidla špatně („jeli na červenou“) – a důsledky tohoto jejich rozhodnutí neseme dodnes. Jejich osudovou chybu nebylo možné vzít zpět, nebylo možné je zbavit trestu (vyhnání ze zahrady Eden a postavení do „normálního“ světa se vším všudy), nicméně princip svobodné volby a osobní odpovědnosti zůstal zachován. Jsme s ním konfrontování při malých i velkých rozhodováních prakticky neustále.

Zpět k Večeři Páně. Jsem toho názoru (protože kromě svobodné volby a osobní odpovědnosti je člověk nadán i svědomím), že v souladu s biblickými principy by to mělo fungovat takto: pakliže jsem si vědom toho (říká mi to mé svědomí), že nejsem způsobilý přistoupit k Večeři Páně, pak bych k ní neměl přistupovat takříkajíc sám od sebe, aniž by mi to musel někdo přikazovat. Přistoupím-li vědomě „nehodně“, pak jsem to zase jenom já, kdo se provinil a ponese následky.

Přikláním se tedy k názoru, že Večeře Páně je, navzdory tomu, že probíhá obvykle „v obecenství“, individuálním intimním duchovním aktem na linii křesťan – Kristus. Právě proto by k ní mělo být přistupováno s maximální možnou úctou, pokorou a vážností.

Debatu o tom, zda církevní autority mohou či nemohou účast na Večeři Páně zakázat ponechám povolanějším.