Agentura OSN známá pod zkratkou UNRWA hrdě hlásá na svém webu: Poskytujeme pomoc a ochranu nějakým 5,7 milionům palestinských uprchlíků (obr. 1). Je to ale pravdivé číslo? Anebo jde o propagandu?
Americký autor a politický analytik MITCHELL BARD, také ředitel prestižní on-line encyklopedie Jewish Virtual Library, hovoří o úmyslné mystifikaci. Na izraelském portálu Arutz ševa byl 28. ledna publikován jeho text „The Palestinian refugee hoax“. Výběr z jeho klíčových pasáží nyní nabízím.
obr. 1/Zdroj: Web agentury UNRWA.
Mitchell Bard v první sadě čísel připomíná opakované tvrzení palestinských Arabů, že v letech 1947 – 1949 bylo uprchlíků něco mezi 800 tisíci a jedním milionem. Přitom k 30. listopadu 1947 žilo na území (budoucího) Izraele 809 tisíc Arabů. Sčítání lidu provedené v Izraeli v roce 1949 po skončení Války za nezávislost uvádí 160 tisíc Arabů. Z toho autor dovozuje, že arabských uprchlíků nemohlo být víc než 650 tisíc.
Existují ale i jiná čísla. V reportu vyjednavače OSN pro Palestinu ze září 1948 je uváděn počet 360 tisíc. Odhad CIA byl 330 tisíc. Historik Efraim Karshe dospěl na základě svých studií k číslu 583 tisíc až 609 tisíc.
Autor se také zastavuje u následující dvojice čísel. Když UNRWA začala v roce 1950 fungovat (založena byla v prosinci 1949 – LS), hovořila o 750 tisících uprchlíků. Dnes (viz obr. 1) uvádí 5,7 milionu. „I když přijmeme nadnesené počty agentury, jak mohlo dojít k takovému nárůstu?“, ptá se Mitchell Bard.
Vysvětlení je následující. Jde o podvod toho druhu, že rodiny nenahlašovaly své zemřelé. Především ale: UNRWA změnila původní definici palestinských uprchlíků. Už nešlo pouze o osoby, které ztratily v Palestině domov a existenční prostředky; nově byly zařazeni i jejich potomci, jakož i adoptované děti. Tím se z této záležitosti stal „impossible problem“ - v této podobě v podstatě neřešitelný. (Řešení přesto má, jak uvedeno níže.)
Mitchell Bard je toho názoru, že záležitost původních uprchlíků mohla být vyřešena brzy po válce (1948-1949), kdyby arabské státy byly ochotné je přijmout, což se nestalo. Naopak je uzavřely do táborů, kde se uprchlíci dusili a radikalizovali. Izrael nabídl, že v rámci mírové dohody přijme 100 tisíc uprchlíků, ale to bylo druhou stranou odmítnuto. Cílem arabský vůdců bylo Izrael zničit a ne s ním uzavřít mír a spolupracovat na řešení. Uprchlíci se tak stali nástrojem arabské propagandy, která je používala jako „důkaz“ agresivního a podlého chování Izraele. (Moje definice: arabské uprchlíky z Palestiny stvořila arabská nenávist – LS.)
Autor připomíná, že po první arabsko-izraelské válce přijalo palestinské Araby jako své občany pouze Jordánsko. Palestinští Arabové (ve smyslu někdejší obyvatelé mandátní Palestiny) jsou vedle toho občany Izraele, nikoli ovšem Libanonu, Sýrie, Egypta nebo jiných arabských zemí. Přitom Palestinci (palestinští Arabové – LS) mohou být občany v USA, Evropě - a ledaskde jinde.
V této souvislosti Bard píše, že agentura UNRWA provozuje 58 uprchlických táborů s téměř 1,6 miliony obyvatel, což je více než dvojnásobek palestinské (arabské – LS) populace v roce 1948. Dvacet sedm z těchto táborů (19 na Západním břehu Jordánu a 8 v Pásmu Gazy) s více než 800 000 „uprchlíky“ je pod správou Palestinské autonomie. Jejímu vedení, stejně tak jako Hamasu v Pásmu Gazy, nic nebrání v uzavření táborů, převedení uprchlíků do režimu trvalého bydlení a vyřešení tohoto problému. (Existence palestinskoarabských „uprchlických“ táborů na území Palestinskoarabské autonomie je jednou z největších absurdit soudobého světa. Představme si, že by po válce odsunutí sudetští Němci žili dodnes v Bavorsku v uprchlických táborech a spoléhali na pomoc OSN – LS.)
Autor připomíná, že když Izrael kontroloval Pásmo Gazy, často navrhoval, aby byly tábory zrušeny a pro palestinské Araby vybudovány stálé domovy. Ovšem arabské státy pokaždé vznesly námitky a v OSN Izrael odsoudily už jen kvůli tomu, že s něčím takovým vůbec přišel. (Proč asi? - LS)
„Kde jsou všichni obhájci Palestinců, kteří pro ně roní krokodýli slzy?,“ ptá se Bard a dodává: „Když jsou zneužíváni arabskými státy a samotným palestinským vedením, tak tito obhájci mlčí.“
V další části svého pojednání autor opakuje dobře známou praxi palestinské (ve smyslu arabské) politiky. Palestinci (Arabové) jsou drženi v táborech proto, aby mohla být prosazena falešná představa, že míru může být dosaženo pouze tehdy, když se přes 5 milionů Arabů vrátí do svých „domovů“ v Izraeli. Co by to znamenalo? 5,7 milionu „uprchlíků“ plus bezmála 2 miliony arabských občanů Izraele rázem vytvoří většinu, neboť Židů je v Izraeli 6,9 milionu.
Taková je jejich vize dvoustátního řešení. Jeden arabský stát na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy, druhý v dnešním Izraeli (v hranicích z roku 1967 - LS). Tím by bylo dosaženo konečného cíle: jeden arabský stát od řeky Jordánu ke Středozemnímu moři. Na něco tak sebevražedného žádný (židovský) Izraelec nikdy nepřistoupí.
ŘEŠENÍ?
Podle Mitchella Barda velice prosté, pokud bychom se vrátili k původní definici uprchlíka. To znamená, že do této skupiny budou zahrnuty pouze osoby, které z Palestiny odešly v letech 1948-1919, nikoli už jejich potomci.
Kolik by to bylo dnes lidí? Bard vypočítává, že nanejvýš něco přes 33 tisíc. Takový počet uprchlíků by Izrael neměl problém přijmout v rámci humanitárního gesta. Z izraelské strany by tak byla tato záležitost vyřešena.
A dalších více než 5 milionů? Je to jednoduché. Nejde o uprchlíky z let 1948-1949 a jejich osud proto není problémem, který by měl řešit Izrael, ale Palestinskoarabská autonomie a ty arabské země, na jejichž území tito lidé žijí.
Jak patrno, pakliže uměle zveličený a v zájmu protiizraelské propagandy také uměle udržovaný problém transformujeme do reálných dimenzí, dojdeme k závěru, že má řešení. Osobně si troufnu tvrdit, že na něco takového Arabové ale nikdy nepřistoupí, protože jim jde o všechno jiné, jen ne o blaho tzv. uprchlíků.
Závěrem číselný údaj, který Mitchell Bard ve svém článku nezmínil, leč je nutné ho připomenout. Události související se vznikem Izraele neznamenaly pouze existenci arabských uprchlíků z Palestiny, ale také židovských uprchlíků z arabských zemí, Turecka a Íránu. Těch bylo kolem 900 tisíc, z toho přibližně dvě třetiny našly nový domov v Izraeli. Netřeba dodávat, že nikdo z těchto Židů nebo jejich potomků nežije dnes, po tolika desítkách let, v Izraeli v uprchlickém táboře.
Na webu izraelské ambasády v Praze byla v roce 2016 zveřejněna tato čísla – počty Židů, kteří byli nuceni odejít z muslimských zemí.
SEVERNÍ AFRIKA
- Maroko 259 000
- Alžírsko … 140 000
- Tunisko … 100 000
- Egypt … 75 000
- Libye … 38 000
- Celkem … 612 000
ARABSKÉ ZEMĚ ASIJSKÉ ČÁSTI STŘEDNÍHO VÝCHODU
- Irák … 135 000
- Jemen … 55 000
- Libanon … 20 000
- Sýrie … 18 000
- Celkem … 228 000
NEARABSKÉ ZEMĚ STŘEDNÍHO VÝCHODU
- Turecko ... 34 000
- Írán … 25 000
- Celkem … 59 000
Celkem všech … 899 000
•
