Otevírám oči. Zlatavý rozbřesk. Slunce koloruje mraky do barvy olympijských vítězů, ta se odráží v oknech okolních domů a snoubí se zlatými listy javorů. Stojím u okna a připadám si jako v jantarové komnatě.
Nádhera. Někomu zvedne náladu oplatka Delissa, mně tento pohled.
Zprvu se zdá, že sváteční den bude prozářen nebeským kotoučem. V noci jsem skrz žaluzie vnímal postříbřenou Lunu chystající se k halloweenskému úplňku, a také hvězdy.
Naděje netrvala dlouho. Během čtvrtiny času vyměřeného jedné hodině lidského života se vrátila všudypřítomná šeď. Od horizontu k horizontu barva olova. Jak symbolické. Ani příroda s námi nemá soucit.
Je 28. října. Na co v tichu už zase pošmourného rána myslet? Na Masaryka a osmnáctý rok? Asi by se slušelo, ale nějak se nedaří.
Myslím na ukrajinského chlapce, kterému před třemi dny žralok na jihu Sinaje ukousl kus paže. A nadosmrti mu změnil život. Jedny prodloužené prázdniny, jedno osudové rozhodnutí – a fatální následky. Děsivá, hrůzostrašná představa. Čas nelze vrátit zpět. Co by za to jeho maminka dala, kdyby mohla. Kdyby jen tušila, nesnažila by se stůj co stůj prosadit výlet úřady zapovězený.
Touha po dobrodružství byla silnější. Žralok byl to poslední, na co pomyslela. A teď? Svědomí zatížené do konce dnů. Odvrácená tvář magické přírody, korálového moře, které mnozí z nás tak milujeme.
Možná hledala v Egyptě azyl před prokletím doby, koronavirem. Místo covidu – žraločí zuby.
Bezpočtukrát jsem si právě v této části světa uvědomil svoji absolutní zranitelnost, naprostou bezmoc. Máme holé ruce, volali studenti tváří v tvář pocejním kordonům na Národní v osmdesátém devátém. V mořském ráji jsme na tom podobně. Plavky, někdy triko, ploutve, maska, šnorchl a v ruce fotoaparát. To je náš arzenál. Kolik podmořských tvorů by si tak bezbranného, komicky vypadajícího šnorchlaře snadno vychutnalo! Kdyby chtěli.
Perutýn, plotos proužkatý, ropušnice, odranec, rejnok, muréna, bodlok s ostny jako břitva u ocasu, ostenec a řada dalších. A samozřejmě žralok. Rozhodne-li se zaútočit, není šance.
Všichni tito tvorové mají jednu „výhodu“. Jsou vidět. Navíc setkání s nimi se můžeme snadno vyhnout – stačí v létě vyrazit na Orlík.
Nic z toho neplatí o koronaviru. Je neviditelný a vyskytuje se neznámo kde mezi námi. Zdá se, že všude. Potenciálně ohroženi jsme tedy všichni. Zatímco v případě nebezpečných mořských tvorů jsme to výlučně my, kdo rozhoduje o tom, zda se s nimi setkáme či nikoli, v případě koronaviru to platí jen omezeně. O to víc bychom měli respektovat doporučení a příkazy - a nechodit neštěstí naproti.
Řešíme míru lockdownu. Tvrdý? Měkký? Jaký? Znovu musím připomenout: Izrael navzdory všem komplikacím s pandemií spojeným zvolil tvrdou variantu. V předchozím příspěvku (27.10.) jsem psal o jeho třech číslech:
- počet testů (26. 10.) … 33605
- nově nakažených … 780 … to je 2,13%
V úterý 27. 10.:
- počet testů … 38840
- nově nakažených … 844 … to je 2,17%
Jak jsme na tom byli my v pondělí a v úterý (26. a 27. 10) si jistě každý, kde je teď na internetu, sám zjistí.
Dnes (28. 10.) vstupují v ČR do platnosti další zpřísněná opatření. Můžeme je zpochybňovat, relativizovat, některá zesměšňovat, kritizovat jejich autory – ale měli bychom je v maximální možné míře respektovat, jakkoli je to někdy těžké. Neboť není jiné cesty. Izrael nám budiž příkladem (třebaže ani tam ještě nemají vyhráno). A když už nejsme ochotní vzít si poučení z izraelské varianty, máme tu další příklad, že to jde: Tchaj-wan.
Jsme ve válce s covidem, starostí kolem ní máme plnou hlavu a myšlenky na TGM a vznik první republiky ustupují do pozadí. Snad nám to „president osvoboditel“ tentokrát promine.
•
... 28. říjen 2020. Za oknem a pod oknem. (Foto: Autor článku.)
