Takového počtu článků jsem dosáhl na blogu iDNES v sobotu 28. května 2022. Po téměř deseti letech působení na tomto serveru. Jako mnozí zde, začínal jsem i já na BigBlogeru Lidovek.
První příspěvek na iDNES jsem napsal 12. července 2012. Důvod k přechodu do tohoto prostoru byl svým způsobem unikátní. O několik dní dříve jsem byl pozván na izraelskou ambasádu v Praze. Velvyslanec Yaakov Levy se zajímal o mé proizraelské články na BigBlogeru a také na čtenost blogu. Ta byla na Lidovkách nižší než na iDNES. Když jsem pak doma výsledek návštěvy hodnotil, dospěl jsem k závěru, že na (vyšší) čtenosti záleží. Proto jsem na blogu iDNES.
• Autor článku s tehdejším velvyslancem Yaakovem Levym na izraelské ambasádě v Praze v červenci 2012. (Archiv autora)
Budu upřímný. Netoužím po vysoké karmě, po „titulu“ VIP bloger, po ocenění Bloger roku či něčem podobném. Ano, záleží mi na tom, aby si mé články, zejména ty o Izraeli, přečetlo co nejvíce lidí. Ovšem to nejpodstatnější pro mě: možnost svobodně publikovat a prezentovat svůj pohled na svět. Za komunistické totality něco nemyslitelného (myšleno doma).
Když jsem přemýšlel o tom, čeho by se měl týkat článek číslo 4000 + 1, dostal jsem se k textu kolegy Martina Faltýna „Čím bych vás dnes obohatil“ (blog iDNES/28. 5. 2022). Píše o psacím stroji ve svém životě.
Pozoruhodné zastavení.
Protože mi všichni, kdo píšeme a nezačali jsme s tím ve věku personálních computerů, ale o něco dříve, jsme se bez psacího stroje neobešli. I když – ale ano, ještě předtím, než jsem si ho pořídil, posílal jsem do zahraničí příspěvky psané ručně tiskacím písmem, v případě ruštiny pokusem o krasopis v azbuce. (Na vysvětlenou: Zahraniční služba Švédského rozhlasu vysílala týdenní pořad „Sweden Calling DXers (SCDX)“ určený všem, kdo se věnovali dálkovému rozhlasovému příjmu – DXingu.
V éteru byl ve všech jazycích, v nichž Stockholm do zahraničí vysílal, tedy i v ruštině – a do ruského programu SCDX jsem jako československý DXer zasílal své příspěvky. Dávno tomu.
... Nedatovaný výstřižek informačního bulletinu zahraniční služby Švédského rozhlasu s programem ruské redakce a informací o pořadu Sweden Calling DXers. Ten už neexistuje, stejně jako jeho nástupce MediaScan. (Zdroj: Web Rainbow.chard.org)
Pak jsem se zmodernizoval.
Vlastnil jsem nejprve mechanický, pak elektromechanický psací stroj. To byla paráda! A když jsem v 90. letech usedl před monitor PC, nemohl jsem si psaní vynachválit. Hlavně snadné odstraňování překlepů, to byl pro pisatele ráj.
A je tomu tak dodnes.
Vzpomněl jsem si, kdy jsem se s psacím strojem setkal blíže poprvé. Ještě jako dítě. Bylo mi méně než deset, strýc sloužil jako evangelický farář a jak známo, farní sbor má také svoji kancelář. Je to tedy úřad. A kde je úřad, tam je nejen vážnost, ale obvykle i psací stroj.
Nechyběl ani na faře v kanceláři, o niž píšu a kam nás to jako na zakázané ovoce nesmírně lákalo – mě a stejně starého bratrance Jana, syna strýčka faráře. On to samozřejmě neviděl rád, protože nechat si děti hrát s pracovní pomůckou je nejlepší způsob, jak o ni příjít.
Však ani já dnes nejsem jiný. Tedy nebyl bych, kdyby mě živil psací stroj.
A jak vypadají mé čtyři tisíce článků z pohledu statistického? Jsem zde na blogu zaokrouhleně deset let, přesněji 118 měsíců. Za měsíc to vydá na necelých 34 příspěvků, tedy něco přes čtyři stovky textů ročně. Jedním dechem ale dodám: nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu.
Děkuji všem, kdo mé články četli a snad ještě číst budou. A také každému, kdo dokáže kultivovaně reagovat.
