Člověk míní ...

Ač pravák, píšu levou. V textu vysvětlím proč. Není to žádná sláva, protože i ta levá je pochroumaná. Stačí jeden osudový okamžik.

Vracel jsem se z polikliniky, kde jsem byl zjišťovat výsledky jednoho závažného vyšetření. Zbytečně. Na příslušném oddělení mají dovolenou.

 Zbýval druhý úkol onoho rána. Nákup. Na vrcholu B pomyslného 3úhelníka jsem řešil dilema, jestli jít do obchodního centra po odvěsnách nebo po přeponě. Zvolil jsem přeponu. Opticky i geometricky viděno byla to zkratka přes parkoviště. Osudová chyba.

Ve tmě jsem přehlédl vysoký obrubník. Nad zemskou přitažlivostí jsem tentokrát nezvítězil. Pád na dlažbu udělal své.Pomlácené jsem měl všechny končetiny, nejvíce pravou. Prsty jsem ale hýbal. Usoudil jsem, že nic zlomeného nemám, jako kulhající Lazar zvládl nákup a nejbližším busem odjel k domovu. 

Byl to den plný omylů. Předpoklad, že bolest odezní patřil mezi ně. Před polednem jsem skončil v nemocnici. Diagnoza po rentgenu: zlomený prst na pravé ruce. (Zvuk sirén na počest Jaroslava Kubery mě tedy zastihl v čekárně chirurgické ambulance.)

Co dodat. Sedím u klávesnice a datluju levou, protože na pravé ruce mám sádru. A říkám si, jestli mi ta geometrická zkratka po přeponě stála za to.