• To, co se nyní děje na jeruzalémské Chrámové hoře a kolem ní, je učebnicovým příkladem arabsko-islámského nacionalistického maximalismu. Tak jako chtěli Arabové historickou Palestinu pouze pro sebe (tedy bez existence židovského palestinského státu), chtějí pouze pro sebe Chrámovou horu.
Zcela přitom ignorují fakt, že Palestina, Země izraelská, je odvěkou pravlastí židovského národa a že Chrámová hora je nejposvátnějším místem judaismu. Skutečnost, že mnoho staletí potom, co se Chrámova hora stala nejposvátnější místem židovského náboženství, byly v areálu postaveny dvě muslimské stavby (Skalní dóm a mešita Al Aksá), na tom nic nemění.
Připomeňme: první arabsko-izraelská válka (1948-1949) skončila rozdělením Jeruzaléma. Západní připadl Izraeli, Staré město včetně Chrámové hory Zajordánsku (záhy přejmenovanému na Jordánsko).
Jordánsko drželo Chrámovou horu od konce 1. arabsko-izraelské války do června 1967. V tomto období byl uplatněn arabský maximalismus: Židům byl přístup na Chrámovou horu zakázán.
V průběhu 3. arabsko-izraelské války se situace otočila. Chrámová hora připadla Izraeli, který v souladu s heslem „nejsme jako oni“ nejenže nezakázal muslimům na toto místo vstup, ale projevil maximální velkorysost, když náboženskou správu okrsku svěřil muslimské radě Waqf, která částečně podléhá jordánskému králi.
Ještě jednou a jinými slovy: Izrael osvobodil nejposvátnější místo judaismu a jako projev dobré vůle přenechal správu nad ním muslimům. Samozřejmě s předpokladem, že všichni věřící, tedy nejen muslimové, ale i židé a křesťané budou mít na prostranství Chrámové hory volný přístup.
Porovnejme chování jordánské monarchie vůči Židům do června 1967 a postoj izraelského státu po tomto datu zmíněný výše.
Už to samo o sobě představuje do očí bijící rozdíl. Nebyli by to ovšem Arabové se svým maximalismem, kdyby se s tímto stavem smířili. Nikoli. Nejsou to oni, ale paradoxně opět Židé (a také křesťané), kdo mají zakázáno na Chrámové hoře se modlit, nehledě na omezený přístup. Důvod? Obavy před negativními reakcemi (násilnými nepokoji) ze strany muslimů.
Je to jedna z nepochopitelných absurdit blízkovýchodní reality: Židé se v hlavním městě svého státu nesmějí modlit na nejposvátnějším místě svého náboženství. K čemu něco takového přirovnat? Jako kdyby Čechům bylo v Praze zakázáno mluvit nahlas česky, aby to všudypřítomné Rusy neuráželo.
Že podobná praxe izraelských úřadů podporuje arabský maximalismus a falešné přesvědčení, že Chrámová hora patří pouze jim, je nabíledni. A že v židovském společenství Izraele působí lidé, kteří proti této praxi vedou neúnavný pokojný boj, je naprosto srozumitelné, logické a sympatizováníhodné.
Jedním z aktivistů na tomto poli je i Jehuda Glick. Na vlastní kůži poznal jaké to je, když Žid přijde na Chrámovou horu, aby se tam v klidu a pokoře pomodlil – a je zadržen izraelskou policií. Jeho slova: „Izraelská policie se naneštěstí domnívá, že každou veřejnou modlitbu lze vykládat jako provokaci.“ Přitom Glickovi a stejně smýšlejícím nejde o provokaci, ale o uplatnění jejich přirozeného práva. (Brání snad někdo katolíkům modlit se na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu?). Glick argumentuje: „Nechceme v žádném příadě demonstrovat či se účastnit politických a jiných aktivit, které by toto posvátné místo zneuctily. … Jakožto lidé držící se zákona se modlíme tak, aby si toho kolemjdoucí nevšimli.“ Srozumitelné, rozumné.
To mu ovšem není mnoho platné, protože jakmile se jako nepřehlédnutelný ortodoxní Žid na chrámovém prostranství objeví, vystavuje se riziku verbálních i fyzických útoků ze strany muslimů, kteří tak nejlépe před světem demonstrují svoji „toleranci“. Protože se ale jedná o „Palestince“, kteří jsou v dnešním politickokorektním světě zvláštním způsobem hájeni, takovéto projevy nevraživosti vzrušují málokoho. (Běda přeběda, kdyby tomu bylo obráceně.)
Kalich hořkosti a protižidovské nenávisti byl v případě Jehudy Glicka naplněn ve středu 30/10. Když se vracel ze střediska Menachem Begin Heritage Center, kde pořádal pravidelnou přednášku na téma přítomnosti Židů na Chrámové hoře, byl před budovou postřelen arabským teroristou a v kritickém stavu odvezen do nemocnice.
Tento smutný příběh má své pokračování. Jsme svědky protichůdných interperetací dění kolem Chrámové hory, tvrdou izraelskou reakcí na atentát na Jehudu Glicka (bezpečnostní uzavření Chrámové hry pro všechny, Židy i muslimy) a následné arabské hysterie.
Sami bychom ale měli být schopni na základě výše uvedených faktů rozpoznat, jak se jedna i druhá strana ve vztahu ke Chrámové hoře chová a kdo je původcem napětí, nenávisti a netolerance.
