Alena Vitásková: Nepříjemné překvapení, zklamání

Čirou náhodou jsem dnes (4/12) zjistil, že Alena Vitásková má svůj institut. Dočetl jsem se to na Neviditelném psu. Informace vzbudila můj zájem, neboť tato žena si zaslouží lidskou solidaritu v jejím boji s justiční mašinerií.

Ovšem už na NP jsem zažil  první šok. Tvrzení jednoho z diskutujících, že Alena Vitásková povolala do vysoké funkce v Institutu AV jistou Nelu Liskovou. Atraktivní dámu, ovšem s méně atraktivními politickými postoji.

Možná si vzpomenete: Nela Lisková byla první „honorární konzulkou“ samozvané Doněcké lidové republiky a v Ostravě otevřela první „zastupitelské centrum“ DLR, údajně první v Evropě.

Po této informaci jsem se začal mít na pozoru. Jde  o osobu, která svými postoji nepatří mezi šálky mého čaje, řečeno diplomaticky (když je tou „diplomatkou“). A co horšího: pokud se s touto dámou spojí veřejně známá osobnost dosud v mých očích důvěryhodná (Alena Vitásková), pak, je mi líto, začne se její kredit velice rychle ztrácet.

(Něco podobného jsem zažil i v případě novináře Martina Komárka. Dlouhá léta respektovaný komentátor – než se jednoho dne, vidím to jako dnes, objevil na billboardu spolu s Andrejem Babišem jako kandidát hnutí ANO při volbách do Poslanecké sněmovny. A rázem bylo po dobré reputaci.)

Dychtiv toho, co je Institut AV vlastně zač, našel jsem si na internetu jeho stránky. Otevřel jsem je – a dostavil se  druhý šok. V nadpise má motto: „Ochrana a podpora základních práv a svobod.“ Ušlechtilé heslo, hodné naší podpory. Pak jsem ale otevřel rubriku Aktuality a první, co na mě „vyskočilo“ byl článek Břetislava Olšera „Porošenkem vyhlášené stanné právo“. Začíná větou:

• Agent CIA a čokoládový prezident Petro Porošenko kvůli Ukrajinou vyprovokovanému námořnímu konfliktu v Kerčském průlivu přesto vyhlásil 26. listopadu 2018 stanné právo, jež má platit po dobu 60 dnů.

Už tato věta dává tušit, co nás v článku čeká. Účelové polopravdy, vše v proruském a tedy protizápadním duchu. Nemám nic proti politickým postojům pana Olšera, má na ně stejné právo jako já na své – jen by neměl tak okatě vytrhávat z historických dějů pouze to, co se mu hodí do jeho vidění světa.

Cituji pasáž, která se týká Donalda Tuska, současného předsedy Evropské rady EU:

• Inu, a vše korunoval na počest výročí roku od inaugurace Porošenka vnuk  nacistického dědečka  a šéf Rady Evropy Donald Tusk, jenž pateticky řekl: "Jsme společenstvím hodnot ..." To se událo nedávno (v červnu 2015 - LS) na zámku Elmau u Garmisch-Partenkirchenu během zasedání států G7, jejichž čtyři stovky boháčů si za rok vydělají víc, než za stejnou dobu tři biliony jimi zbídačených lidí planety …

Text doplňuje fotografie patrně  Tuskova dědečka Józefa (podoba tam je) v uniformě wehrmachtu sedícího v otevřeném automobilu s dalšími německými vojáky, přičemž v prostřihu je snímek  Donalda Tuska (fotoodkaz  ZDE).

Zajímalo mě, jak se  to s tím „nacistickým" dědečkem vlastně má.

Józef Tusk se narodil v roce 1907 v Gdaňsku, které bylo v té době součástí Německa – tehdy císařství (do roku 1918) a pak krátce patřilo Výmarské republice (1918-1920). Od roku 1920 měl Gdaňsk status svobodného města, což platilo až do německo-sovětské agrese vůči  Polsku v roce 1939. Obyvatelé svobodného města se stali německými občany a jako takoví museli narukovat, což Józefa postihlo v listopadu roce 1944. Ještě předtím byl ale jako polský vlastenecký aktivista nucen pracovat na výstavbě koncentračního tábora Stutthof východně od Gdaňska a později byl vězněn v koncentračním táboře na okraji Hamburku. Ve wehrmachtu dlouho nepobyl, asi po čtyřech měsících nacistickou armádu opustil; prameny se liší v tom, zda dezertoval, aby mohl sloužit v polské západní armádě, nebo byl Spojenci zajat a měl postavení POW – válečného zajatce.

Taková je tedy skutečná pravda o „nacistickém“ dědečkovi Donalda Tuska. Břetislav Olšer se dopustil nehorázné dezinformace – natolik ho znám, abych mohl tvrdit, že tak typické pro jeho styl publicistiky. (Podle této logiky každý z nás, kdo sloužil před rokem 1989 v armádě komunistického Československa, byl vlastně komunista.)

Co mě ovšem překvapilo, je jiná věc – vlastně  šok číslo 3. Na webu Institutu Aleny Vitáskové je uvedeno, že tento propagandistický text na něj vložila sama Alena Vitásková (obr. 1). Z toho lze usoudit, že s vývody, polopravdami a účelovým zacházením s fakty pana Olšera souhlasí. A to je ono nepříjemné překvapení a zklamání.

Chce opravdu usilovat o ochranu a podporu základních práv a svobod, anebo jí jde o něco trochu jiného? Angažování Nely Liskové mnohé naznačilo, po zařazení Olšerova článku už je zcela jasné, na jaké straně stojí. Na opačné než já. Škoda.

•

OBR 1: