Díval jsem se včera v televizi na britský dokument, který vyjmenovává deset největších válečných vůdců světa (ve dvacátém století, to jsem si musel domyslet), a trochu mne překvapilo, že na nejvyšším místě figuruje Stalin.
Autoři filmu ho vybrali mimo jiné proto, že po prvotním šoku z napadení Sovětského svazu nacisty dokázal během pouhých týdnů přeorientovat svou zemi na válečný systém. „Stalin byl podle mého názoru nejlepším ze všech válečných vůdců“ daného století, „protože musel zvládnout nesmírně obtížný úkol“, totiž čelit velmi těžké situaci, ve které se jeho stát octl, říká v dokumentu historik Richard Overy (některé jeho knihy vyšly i u nás).
Je také pravda, což už ve filmu není, že nejvyšší představitel SSSR, jak známo, se na rozdíl od svého od června 1941 úhlavního nepřítele Hitlera „do toho“ nesnažil svým generálům při vedení bojů zdaleka tolik mluvit. Vzpomínám si také, jak v jednom jiném dokumentu jeden z maršálů Wehrmachtu po válce vzpomínal, že během vojenských porad führer nad mapou často jen mával rukama a vlastně tak trochu neměl tušení, o co skutečně jde.
Ve filmu, který jsem včera viděl, ovšem nebylo také nic o tom, že například v operaci zvané Mars podle některých historiků Stalin u města Ržev při silnici a železnici z Moskvy do Rigy obětoval až sto tisíc rudoarmějců, jen aby odlákal Němce od Stalingradu (i když někdo by možná i takový krok označil za velké vojevůdcovství, nevím). Stejně tak podle mne zůstává otázkou, zda by skutečný „největší válečný vůdce dvacátého století“ nechal nacisty zlikvidovat povstání ve Varšavě v roce 1944, aniž by Polákům přišel na pomoc.
Autoři dokumentu, jak už vyplývá z jeho názvu, se zabývali pouze vojensko-velitelskou činností sovětského generalissima, nikoliv způsobu, jakým zacházel se svými spoluobčany před druhou světovou válkou i po ní. Budiž tedy filmu připsáno k dobru, že James Holland, další z britských historiků, kteří v něm vystupují, zároveň prohlašuje: „Říkat, že byl“ Stalin „bezohledný, je to nejslabší slovo, jaké jste kdy mohli vyřknout.“
Musím ovšem konstatovat, že mne překvapilo i druhé místo v dotyčném „top ten“ žebříčku, jelikož jej obsadil Mao Ce-tung, podle mne podobný diktátor jako Josef Vissarionovič Džugašvili. Historici hovořící v dokumentu to zdůvodňují například skutečností, že když se v polovině třicátých let minulého století, během čínské občanské války, dostali jeho lidé do obklíčení stovkou tisíc vojáků generála Čankajška, přesvědčil své stoupence, že nejlepší strategií bude v rámci přeskupení ústup a deset tisíc kilometrů dlouhý přesun do vzdálené části země.
Teprve na třetím místě se octl Winston Churchill, jehož bych přitom očekával na samotné špici. Čtvrté místo pak podle mého názoru opět poněkud nečekaně obsadil vůdce vietnamských komunistů Ho Či-min a páté, asi díky jeho počátečním úspěchům v druhé světové válce, zejména porážce Francie, Adolf Hitler.
Pokud vás zajímá, kdo figuruje na zbývajících místech, vězte, že na šesté autoři filmu zařadili amerického prezidenta Roosevelta, za kterým následuje italský duce Mussolini, irácký diktátor Husajn, francouzský generál de Gaulle a nakonec zakladatel Severní Koreje Kim Ir-sen. Tím ovšem narušili mou představu, že velký válečný vůdce musí mít i nějaké morální zásady (nedovoluje například zabíjet zajatce).
Minimálně čtyři z těch deseti postav, konkrétně Hitler, Mussolini, Kim Ir-sen a Husajn, jsou dnes všeobecně vnímáni jako zloduchové, kteří se nezastavili před ničím. Další tři, Churchill, Roosevelt a de Gaulle, se naopak považují za „klaďasy“, a u třech, soudě alespoň podle toho, že se dostali do popisovaného dokumentu, tedy u Stalina, Mao Ce-tunga a Ho Či-mina, bychom zřejmě podle britských filmařů měli rozlišovat mezi jejich vojenskými schopnostmi a jejich charaktery.
