S tématem tzv. kukaččích dětí je asi většina čtenářů blogů na www.idnes.cz dobře obeznámena, já jsem jej ale dosud sledoval jen velmi povrchně.
Z tohoto důvodu byl pro mne velmi objevný dokument zvaný Otcem proti své vůli, který Česká televize natočila coby jeden díl seriálu Ta naše povaha česká už v roce 2010, nicméně já jsem ho viděl teprve před třemi týdny, kdy jeho uvedení opakovala.
Zaujala mne v něm především skutečnost, že lhůta, dokdy má nějaký muž „s jistými pochybnostmi“ možnost požádat o ověření, zda daného potomka opravdu zplodil on, je pouze šest měsíců. Většina z těch oklamaných a vystupujících ve filmu zastávala názor, že nic takového by nemělo vůbec existovat, jinými slovy že příslušný DNA test by se v podobných případech měl povolovat kdykoliv, a v každém případě minimálně do plnoletosti dítěte (nepochybně proto, že do té doby se musí platit alimenty).
Jeden z těchto otců měl mimochodem nakonec štěstí, protože jeho dnes již bývalá manželka byla Němka. Tento člověk tudíž zavolal do právní kanceláře ve městě Weiden a tam se dozvěděl, že soudní spor je možný, protože ve spolkové republice činí lhůta dvacet čtyři měsíců, jen se ho zeptali, jak je jeho dcera (která měla stejně jako matka občanství sousední země) stará, a když odpověděl, že za čtrnáct dní jí budou dva roky, upozornili ho, že si bude muset pospíšit… Konečný rozsudek v jeho prospěch, vynesený v Bavorsku, následně platil i u nás.
Vypadá to přitom, že mezi ženami je povědomost o dané lhůtě mnohem větší než mezi muži, jednoho z podvedených otců totiž jeho manželka, jak se svěřil autorům dokumentu, opustila i s dítětem přesně po uplynutí šesti měsíců od jeho narození. Jiné se pak pro změnu, zdá se, snaží vše tak říkajíc zakamuflovat, takže „i když jsme spolu tehdy už nějakou dobu nespali, najednou mne najednou tahala do postele, navíc zcela nezvykle uprostřed dne“, přiznal další takový člověk.
Dokument se nicméně snažil být objektivní, takže v něm vystupuje i veřejně dosti známý soudce Jan Jirsa, který se domnívá, že půlroční lhůta by v Česku měla být zachována. „Představte si, že by otcovství bylo popřeno až dejme tomu v patnácti letech dítěte,“ říká: „Vždyť by se octlo v naprostém materiálním vzduchoprázdnu, o tom citovém nemluvě!“
Ano, zákon (pocházející mimochodem již z roku 1963) je na straně dítěte, jelikož sleduje jeho dobro, potvrzuje ve filmu soudcova slova psycholožka Ludmila Mrkvicová. Jeden z oklamaných mužů ovšem právě z tohoto důvodu nakonec soud vyhrál, i když žalobu podal až po uplynutí šestiměsíční lhůty. Zákon o rodině totiž v jednom ze svých článků umožňuje nejvyššímu státnímu zástupci podat i v takovém případě návrh na popření otcovství, pokud je to v zájmu dítěte, a ten byl splněn, i když poněkud paradoxně, jelikož projednání si výslovně přála dcera dotyčného člověka.
Upřímně řečeno, na tom výrazu „vzduchoprázdno“ skutečně něco je. Sice u nás existuje mnoho rozvedených žen nebo svobodných matek, které na své nezletilé děti skutečně žádné výživné od bývalých manželů (jejichž otcovství přitom nebylo nijak zpochybněno) nedostávají, v těchto případech však jde o jasné porušování platného zákona.
Psycholožka Mrkvicová na jednu stranu přiznává, že v prvních šesti měsících po narození dítěte je nemožné zjistit, zda je podobné tomu či onomu rodiči, protože jeho obličej se neustále mění. Zároveň ovšem cituje výrok slavného profesora Matějčka, že otcem dítěte je ten, kdo jej vychovává, nikoliv ten, který jej zplodil. To de facto potvrzuje i psycholog Jeroným Klimeš, který s odkazem na známý případ záměny novorozenců v třebíčské nemocnici z roku 2006 říká: „Ukázalo se, že pouhý rok strávený s dítětem je možná silnější než veškeré genetické vazby“. V této souvislosti sice přemýšlím, jak moc se daná situace liší od té, kdy si nějaký muž vezme ženu ¦ ať již rozvedenou nebo svobodnou ¦ i s jejím potomkem, ale to se asi nedá srovnávat.
Domnívám se nicméně, že soudce Jirsa vyslovuje velice podivný názor, když poukazuje na pravidlo, které se mimo jiné dočetl i v knize Malý princ, totiž že každý člověk je zodpovědný za výběr svého partnera, jinými slovy za nastalou situaci si vlastně mohou sami nebiologičtí otcové, jelikož si vzali nevěrnou ženu – jako by se to dalo již před svatbou poznat. Ještě absurdnější mi ovšem připadá tvrzení jednoho z oklamaných mužů, podle něhož by se všem dětem bez rozdílu měla bezprostředně po jejich narození odebírat DNA, když ceny příslušných testů klesají, a porovnávat s tou od jejich „úřady oficiálně uznaných zploditelů“ (!).
Velkou roli samozřejmě, jak už bylo naznačeno, hrají v celé záležitosti finance. Jeden z podvedených mužů sice říká, že mu šlo princip, ale jiný si otevřeně stěžuje, že když musí platit na dítě, které není jeho, nezbývá mu dost peněz na to vlastní, pořízené s novou ženou, takže si například nemůže dovolit jej podporovat při vysokoškolském studiu.
Zajímavé přitom je, že se dokument, nesoucí podtitul Proč zákony nadržují nevěrným manželkám a jejich milencům, těmito skutečnými, tedy biologickými otci dětí, na něž platí ti „formální“, téměř vůbec nezabývá. Ptám se sám sebe, tedy pokud se opravdu do šesti měsíců stihne to odvolání (v kolika případech z celkového počtu se něco takového podaří mimochodem netuším), zda se dají dotyční muži nějak dohledat. A jsou vůbec ženy, která s nimi spaly, povinny při soudním projednávání odhalit totožnost těchto lidí, tedy pokud test potvrdí, že jejich syn či dcera má jiné DNA než manžel?
Soudce Jirsa závěrem konstatuje, že kukaččí děti nejen že byly, jsou a budou, ale že jejich počet bude dokonce v souvislosti s ustupujícím významem rodiny ve společnosti stoupat, a nikdo tento problém nikdy nevyřeší. Zároveň nicméně připouští, že časem se možná dotyčná lhůta opravdu prodlouží, protože je „relativně krátká“, i když si osobně nemyslí, že když bude místo šesti měsíců dva roky, situace se nějak výrazně změní. Psycholog Klimeš každopádně ve filmu podotýká, že náš právní systém v dané oblasti pochází více méně z myšlenek, které byly obsaženy již v římském právu, takže je notně zastaralý.
P. S. Snažil jsem se zjistit, zda se od doby, kdy dokument vznikl, něco v dané věci nezměnilo, konkrétně dotyčná lhůta na odvolání, a objevil jsem na internetu text Občanského zákoníku z roku 2012 (tedy přijatého relativně brzy po natočení filmu), kde se v jednom z jeho paragrafů skutečně uvádí, že „manžel může … popřít své otcovství u soudu … do šesti let od narození dítěte“. Že by někdo z našich zákonodárců ten pořad tehdy viděl?
