Příslušníci britského Královského letectva (RAF) budou mít nově možnost nechat si narůst plnovous, informuje Mladá fronta Dnes s odvoláním na zprávu ČTK, zatímco dosud se tak jako i v pozemním vojsku povolovaly pouze knírky.
Zákaz platil zejména z praktických důvodů, protože muži s vousy na celém obličeji, jak čtu dále v textu, měli problémy při používání plynových masek.
Připomnělo mi to, jak jsem kdysi dávno, konkrétně v červnu roku 1989, byl coby voják v záloze povolán na měsíční cvičení k tankovému pluku v Lounech a důstojník Československé lidové armády, který si nás hned shromáždil, upozorňoval, že každého, kdo nebude mít vousy i na „podobence“ ve vojenské knížce, nechá okamžitě oholit. Já jsem je tehdy z jakési prozíravosti měl i na té fotografii, což dotyčného majora nesmírně namíchlo, ale musel to vzít na vědomí.
Vousy ovšem v sedmdesátých a osmdesátých letech nebyly něčím nežádoucím pouze v ozbrojených silách Československé socialistické republiky, ale také v politice, tedy alespoň v té vysoké. Nevybavuji si z té doby jediného člověka z nejužšího vedení, který by měl alespoň knírek, když už ne plnovous.
Slyšel jsem názor, že by se něco takového považovalo v předsednictvu nebo sekretariátu Komunistické strany Československa, ale i v celém jejím ústředním výboru za zcela nepřijatelné, jelikož vousatí přece byli tehdy disidenti, tedy „nepřátelé státu“. Je pravda, že například Václav Havel a Jiří Dientsbier měli knírky, ale stejně si myslím, že se spíš naši soudruzi prostě řídili stavem, jaký panoval ve stranickém politbyru v Sovětském svazu.
I tam totiž chodili všichni jeho členové hladce oholeni. Leonid Brežněv měl sice velmi husté obočí, takže se dokonce prý nechal slyšet, jak tehdy napsal americký týdeník Newsweek, že když jede do práce do Kremlu, nemusí mít u sebe ani žádnou legitimaci, protože coby průkaz mu slouží jeho obočí (“my eyebrows are my passport”), ale to jsme trochu odbočili.
Jediný člen sovětského politbyra (přesněji řečeno kandidát), který měl alespoň knírek, pokud si to dobře vybavuji, byl Boris Ponormarjov, který měl na starosti komunistické strany v kapitalistickém světě. Možná, že v tomto případě nešlo o úplnou náhodu, jednání přinejmenším s relativně liberálními italskými a španělskými eurokomunisty prostě asi vyžadovalo určitou image.
Ale abych se vrátil do tehdejšího Československa, odmítání vousů jeho vrcholnými politiky bylo podle mne čiré pokrytectví. To se mi potvrdilo, když jsem někdy v první polovině devadesátých let uviděl jet v tramvaji Jana Fojtíka, bývalého tajemníka ÚV KSČ zodpovědného za veškeré sdělovací prostředky ve státě, jelikož tentokrát měl bujný plnovous (a vůbec mimochodem vypadal jako nějaký chudý důchodce, v ruce cosi připomínající tašku zvanou „síťovku“).
U řadového občana pravda vousy tehdy panujícímu systému, pokud si vzpomínám, nijak nevadily, zato jej ovšem i u obyčejných lidí – a zejména mladých - velmi dráždily dlouhé vlasy. V této souvislosti si vybavuji, jak jsem byl někdy v sedmdesátých letech ve Filmovém klubu v pražské Klimentské ulici na americkém Bezstarostném jezdci, přičemž zde vždy na rozdíl od normálních kin před promítáním o daném díle stručně pohovořili různí kritici, teoretici, apod.
Tento konkrétní snímek uváděl profesor FAMU Miki Kučera (toho soudruzi moc nemuseli, takže prý směl na fakultě přednášet jen o zahraniční kinematografii, nikoliv o domácí, a ten nám divákům vysvětlil, že Bezstarostný jezdec nebyl puštěn do běžné distribuce, protože oba herci v hlavních rolích, tedy Peter Fonda a Dennis Hopper, měli dlouhé vlasy. Pak už jen pan Kučera vyvolal v sále velký smích, protože řekl, že „dlouhé vlasy měl přece i Karel Marx“, a já si v tu chvíli uvědomil tu absurditu, totiž že jeho portrét se podobně jako jeho spolupracovníka Fridricha Engelse, taky pěkně zarostlého, nosil v prvomájových průvodech na oslavu stávajícího režimu.
