Jiří Dientsbier ukázal svaly a Senát zase svou zbytečnost.

Dnes vydal Senát usnesení, ve kterém vyzývá Miloše Zemana, aby svými projevy nerozděloval společnost.  

Po přečtení onoho článku mě samozřejmě ihned zajímalo, kolik senátorů pro tento návrh hlasovalo. No a pak mi to docvaklo.  Z plného počtu 81 senátorů se totiž do práce dostavilo pouhých 35.  Tímto zjištěním jsem dospěl k názoru, že někdy zbytečně moc křivdím poslancům, když vidím poloprázdné lavice. Oni i senátoři se asi tedy flákají podobně. Ale za ty prachy, proč ne.

Takže z oněch 35 senátorů, což není ani polovina z plného počtu, se jich 18 zhostilo velmi výhodné nabídky, která se jen tak nenaskýtá a kterou je potřeba využít. Mezi těmito statečnými bojovníky za tu pravou demokracii byli senátoři za TOP 09, sdružení v klubu Starostů a nezávislých, senátoři za stranu Zelených, také někteří z nich jako nezávislí (mimochodem to slovo nezávislý působí u politika vážně směšně), dále senátoři z KDU-ČSL a pak tři z ČSSD, mezi nimi pochopitelně prezidentskou volbou dodnes zhrzený Jiří Dientsbier. Vskutku velmi nečekané složení.

Výsledek je tedy takový, že představitelé stran, které mají buď stabilně malou podporu, nebo jim stabilně ona podpora klesá, plus tedy parta kolem pana Dientsbiera, který se ovšem zase podílí na potápění se preferencí ČSSD, dosáhli toho, že Senát vydal jakési usnesení.

Ano, tito senátoři nemají prezidenta rádi, a tak využili příležitosti a vyjádřili nahlas svůj názor legitimním způsobem. Ovšem tímto prohlášením v podstatě ukázali, tedy krom svalů, že je senát takovou vedlejší kolejí, po které se občas projede drezína.

Jednak toto usnesení je úplně bezvýznamné, jehož bezvýznamnost umocnil i počet senátorů, který ho prohlasoval. A to z toho důvodu, že na konání a činy pana prezidenta to nebude mít žádný vliv a ani ho to nijak neohrozí.

Ale hlavně samotné usnesení, že prezident nemá svými projevy rozdělovat společnost je dle mého názoru tak hloupé, že se nedá ani splnit.  Pro ono dodržení tohoto usnesení, by totiž prezident musel mlčet a nic neříkat, nebo jen říkat takové věci, které vědí všichni, jako třeba, že máme být všichni klidní, protože zítra ráno opět vyjde slunce.

Každý názor, který vyjde z úst každého člověka, se zkrátka střetne jak s pochopením, tak i s nepochopením. No, a jelikož politika je hlavně o tom řešit problémy, někdy i složité a s nejednoznačným pohledem a výkladem, pak je jasné, že jakýkoliv názor na danou věc se u jedné strany setká s kladnou odezvou a u druhé se zápornou.

Výsledek celého senátního představení by se tedy dal shrnout tak, že senátoři dali o sobě vědět a to velmi hlasitě, že jejich působení má jen jediný efekt. A tím je neefektivní využití našich daní, jejichž část putuje na chod této instituce, kterou bych nazval monopolem na zbytečnosti.

Pardon, prý to má být pojistka demokracie. Demokracie, co chce určovat, co má a nemá říkat prezident.