„Osmiletý Jimmy přinese domů poznámku: „Spolužákovi v lavici ukradl tužku.“ Jimmyho tatínek zuří. Zdlouhavě kluka poučuje a vykládá mu, jak ho naštval a zklamal, a potom mu na čtrnáct dní uloží domácí vězení. „Jen počkej až, se vrátí máma!“ varuje Jimmyho. Nakonec dodá: „ A vůbec, když jsi potřeboval tužku, proč sis neřekl? Proč jsi mě prostě nepoprosil? Vždyť dobře víš, že ti jich můžu vzít spoustu z práce.“ (Ariely, D.:Jak drahá je nepoctivost – Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, Práh, Praha 2012, str. 30)
Legendární "Pokratický Véna" alias Václav Babinský. Ten by se asi divil.
Tento vtip, který ve své práci cituje Dan Ariely, jakoby přesně vystihoval aktuální situaci, kterou momentálně prožíváme, kdy zloděj křičí na zloděje: „Chyťte zloděje.“ My Češi jsme si však pro tuto situaci našli dokonalé alibi pro to, abychom si nepřipustili, že za současnou bezútěšnou politickou, ale hlavně společenskou situaci nese každý z nás svůj díl odpovědnosti. Po roce 1989 to byli Komunisté (stačí si to připomenout např. v legendárním filmu Zdeňka Trošky Slunce, seno, erotika),[1] pak vždy aktuální vládnoucí garnitura (ať už to byla vláda levice či pravice). Těžko o sobě někdo prohlásí, že je zloděj, zatímco o druhých, to v jistém smyslu prohlašujeme rádi. Navíc v tom sehrává i fakt, který nejlépe shrnuje lidová moudrost- „ Svoje chyby nejraději vidíme na těch druhých.“ O to odzbrojující je poznání, které ve své knize Ariely umisťuje hned do úvodu první kapitoly: „Lidi podvádějí. Vy taky podvádíte. A samozřejmě že čas od času podvádím i já.“ (Ariely, str. 16).
Dejte si někdy tu práci a ptejte se lidí, jak by snížení podvodů a krádeží v naší zemi řešili. Já jsem si tu práci dal a tak mohu potvrdit, že velké procento, jinak humanitně smýšlejících lidí, by tuto situaci nejčastěji řešilo středověkými metodami.[2] Když se na totéž ptal Ariely svých spoluobčanů, převládaly u nich dva názory 1) posílat do ulic více policistů; 2) ukládat pachatelům větší tresty. Jak Ariely však v zápětí dodává: „Právě naopak, experimenty popsané v téhle knize (Jak drahá je nepoctivost – pozn. autora článku) ukazují, že přímo zázračný účinek může mít něco tak prostého, jako je připomenutí etických zásad v okamžiku, kdy jsme vystaveni pokušení – nepoctivého chování ubude a třeba i vymizí úplně. Takový přístup funguje i v případě, že žádný konkrétní etický kodex není součástí našeho osobního hodnotového žebříčku.“[3] Nevím, jak by autorův recept na boj s nepoctivostí fungoval u nás, obávám se, že našinec je vůči etickým kodexům už imunní a profesní čest se u nás také moc nenosí.
Stejně tak, jako diváky (tedy tu menšinu diváků) diskusních pořadů vytáčejí fráze „padni komu padni“ musí racionálně uvažujícího člověka vytáčet fráze, které čas od času zaslechne ve veřejném sektoru. Jmenuji alespoň ty nejčastějších, ty které začínají slovy o „normálním, obyčejném, pracovitém občanovi“[4] (v jiných případech se dokonce hovoří o normálních pracujících masách).[5] Určité vysvětlení této pseudo-humanitní frázi podává Umberto Eco ve své knize o masové kultuře.[6] Tam uvádí následující slova: „Masová kultura totiž usiluje ze všech sil o „průměrnost“ a k jejímu vytváření používá jakési mechanické morálky, jejímž jménem odvrhuje všechno, co je abnormální, a upírá se výlučně k „normálnosti“, která nikomu nevadí.“[7] Zdá se tedy, že nadávání na krádeže a podvody těch druhých se stalo součástí této podivné mechanické morálky masové kultury, která povýšila „normálnost“ na kult a ten, kdo tímto způsobem nejedná, kdo uvažuje jinak než tupé stádo, je osočován, urážen.
V těchto dnech si někteří lidé dávají různá předsevzetí, která jak už to tak bývá, obvykle v průběhu roku porušují. Místo těch malých, která se porušují snadno a jejichž porušování, (jen tak mimochodem) dotvrzuje pravdivost Arielyho slov o inklinování lidské bytosti k podvodům, dejme si jedno velké, s celospolečenským dosahem. Až zase jednou pocítíme touhu osočovat ty druhé, začněme nejdříve u sebe. Třeba v sobě objevíme to, co se nám na druhých nelíbí a tento první krok (kdy si připustíme své vlastní nedostatky) bude snad krokem k lepšímu stavu naší společnosti.
[1] Bylo by zajímavé zjistit, kolik dnešních křiklounů a hlasatelů návratu starých pořádků zaujímalo stejné stanovisko, jako ona komise, připravující vesnici na příjezd italských investorů.
[2] Je absurdní, že tytéž lidé, kteří se při řešení snížení zlodějin v našem státě ohánějí usekáváním končetin, demonstrativními popravami apod. totéž jedním dechem vytýkají islámskému světu.
[3] Ariely, D.: Jak drahá je nepoctivost – Proč každému lžeme, hlavně sami sobě, Práh, Praha 2012, str. 45.
[4] V takto začínajících frázích se odráží typicky české ztěžování a egoismus (málokdo si v těchto frázích, které obvykle pokračují tím, jak to má ten normální, obyčejný, pracovitý občan v této zemi těžké, uvědomuje, že jsou národy, které jsou na tom daleko hůř, tento fakt, ale málokterý našinec, pro kterého svět končí na plážích v Bibione či Makarské riviéře – možná i někde blíž, si je schopen připustit).
[5] To je možná fráze z učení marxismu-leninismu, kterého se daný mluvčí nějak nechce zbavit.
[6] Kterou jsme si v Česku tak oblíbili, i když na ni nadáváme.
[7] Eco, U.: Skeptikové a těšitelé (1. vyd.), Nakl. Svoboda, Praha 1995, str. 317.
