Ulrich Beck v knize Riziková společnost píše: „Anticipovaná a (dosud) neexistující budoucnost, tedy jakási „ireálná proměnná“, vyvolává radikální změnu situace ve vzdělávacím systému. Mladí lidé zůstávají déle ve školách, a aby se vyhnuli nezaměstnanosti, rozhodují se často pro doplňující vzdělání. Čím déle však zůstávají ve školách, tím více se jim vzdělání z hlediska jejich imanentního nároku na profesní budoucnost jeví jako plýtvání časem. (o kus dále) Ale školy se jakožto instituce snadno stávají zaopatřovacími ústavy, jakýmisi „čekárnami“, které už neplní úkoly v oblasti profesní kvalifikace, jež jsou jim svěřeny. Trpí tím autorita učitelů a profesně orientované učební plány a obsahy se stávají něčím ireálným.“ (cit. Beck, U.: Riziková společnost, 2. vyd., nakl. Slon, Praha 2011, str. 238). Pokud právě teď uvažujete nad tím, proč zde cituji slova, popisující dnes již samozřejmý fakt, asi byste měli vědět, že zazněla už na konci osmdesátých let.
V Českém vzdělávacím systému nyní řešíme, jak pomoci technickým oborům a řemeslům, do kterých se mladí lidé příliš nehrnou. Mezi tou přehršlí nejrůznějších konceptů a návrhů, z nichž valná většina počítá se snahou omezit přísun nových studentů do oborů humanitních a sociálních věd a jejich směřováním do oborů technických, nalezneme jeden extrém, totiž podřídit školství zákonům trhu.[1] Tento koncept, který vzbudil a stále vzbuzuje rozporuplné reakce, byl představen na jedné brněnské konferenci (v rámci tzv. Masarykových debat, pořádaných v minulém roce) a byl obhajován především podnikatelským sektorem. Pro mnohé obory (humanitní, sociální, ale i některé technické) by to byl takřka likvidační krok. Právě kniha Ulricha Becka obžalovává tento koncept z nesmyslnosti a ze snahy, transformovat do soukromé sféry státní vzdělávání.[2] V jednom místě své knihy píše toto: „Nabídka práce se ve společnosti práce zmenšuje a organizační principy výdělečného systému se mění. Přechod ze vzdělávacího systému do zaměstnání je nejistý a labilní, mezi obojí vstupuje šedá zóna rizikového neúplného zaměstnání. Vzhledem k těmto symptomům systémové změny společnosti práce se programování vzdělávacího systému orientovaného na povolání stává stále větším anachronismem.“ (Beck, U.: Riziková společnost, 2. vyd., nakl. Slon, Praha 2011, str. 243). Princip výše uvedeného konceptu už v praxi funguje u soukromých škol (středních i vysokých), kde se nabídka oborů velice často podřizuje poptávce na trhu práce.[3] Přesto však nemůžeme tvrdit, že studenti oborů, které jsou na trhu práce (v určité době) žádány, mají automaticky[4] zajištěné pracovní místo. Naopak jsou vhozeni do stejného konkurenčního prostředí jako absolventi státních škol. Abych zde nebyl obviňován z jednostranného pohledu,[5] musím připustit, že i pro zaměstnavatele je současná situace, kdy je pro nekontrolovaný nárůst soukromých středních a vysokých škol, velmi těžké odlišit absolventy, kteří byli školou nuceni ke skutečně důkladné přípravě na zaměstnání, od těch, kteří si pouze zaplatili diplom.[6] K nepřehlednosti celé situace ještě přispívá fakt, že své pobočky si tu zakládají i zahraniční školy, které mohou být (i vzhledem k formě vzdělávání konaného především v cizím jazyce) vůči českému trhu práce „imunní“. Ke složité situaci zaměstnavatele je třeba podotknout i fakt, že zaměstnávání absolventa má svá specifika (nedávno jim bylo věnováno jedno z čísel časopisu, určeného zaměstnavatelům), ale také výhody např. v procesu budování loajality vůči firmě.
Aby však bylo jasno, spolupráci mezi soukromým sektorem a vzdělávacími institucemi (ať už jsou soukromé či státní) nelze nic vytknout. Tento princip funguje v zahraničí celkem běžně a díky nejrůznějším kariérním programům a praxím přispívá ke snadnější pozici absolventa na trhu práce. V České republice, kde už je skutečně možné všechno, se však lze obávat toho, že se zde školství může přeměnit do podoby jakýchsi „farem na lidské zdroje, či na levnou pracovní sílu.“ V praxi by to mohlo znamenat i to, že bude čím dál tím těžší nalézt skutečně kvalifikovanou pracovní sílu. Už teď jsou oblasti, které se s tímto nedostatkem potýkají a školství, je jednou z nich. Nevím do jaké míry zastáncům výše uvedeného konceptu, který tehdy v Brně zazněl, dochází, že by přizpůsobením se velmi proměnlivému a v Česku nestabilnímu trhu práce, byl proces odlivu kvalifikované pracovní síly[7] dovršen. Skutečně jsou schopni tito zastánci zaručit, že se v budoucnu trh nezmění a zrušené obory bude třeba zase obnovovat? Nezaplatí tuto obnovu náhodou daňový poplatník? Beck si ve své knize všímá ještě jednoho fenoménu, který každá nová školská reforma jenom potvrzuje. Beck tedy píše: „Názorně se tak ukazuje, že na konci reformy vzdělání nabývají nového významu ta kritéria selekce, která platila před jejím zahájením a která měla být právě vybudováním společnosti vzdělání překonána: jde o determinaci na základě pohlaví, věku a zdravotního stavu, ale také na základě smýšlení, vystupování, styků, regionálních vazeb atd. Vyvstává tak otázka, jak dalece expanze vzdělávacího systému (při současné redukci společnosti práce) de facto vede k renesanci stavovských kritérií při rozdělování sociálních šancí. Některé náznaky mluví pro to, že dochází přímo k refeudalizaci – nyní ovšem zastřené právě vzděláním – při rozdělování rizik na trhu práce. Je to umožněno tím, že při výběru mezi formálně stejně kvalifikovanými kandidáty se znovu uplatňují kritéria, která nemají nic společného s doklady o vzdělání a unikají tlakům nutícím ke zdůvodnění.“[8] Je tedy otázkou, do jaké míry by se do uplatňování absolventů na trhu práce promítala poptávka a ne požadavky jakési nové „stavovské“ společnosti, která ve vzdělání bude vidět spíše překážku.
Možná teď potěším především anarchisticky[9] smýšlející jedince, ale pokud takový stav nastane a školství se plně podřídí zákonu trhu, je docela možné, že se tak mnohem rychleji spustí „dominový efekt“ krizí, které zasáhnou především institucionální strukturu. V takovémto systému bude totiž možné kdykoli pochybovat o smyslu univerzit (jako akademických pracovišť), ústavů věd apod. V další fázi pak bude možné diskutovat nad existencí úřadů,[10] až celá institucionální síť, tak jak ji známe nyní, pozbude smyslu. Příznivcům Petra Kropotkina, kterým by takový stav možná vyhovoval, však vždy chyběla alternativa.[11] Současný stav, kdy kterýkoli občan postupně přichází o své jistoty,[12] jakoby tento stav předjímal. Pokud v budoucnu budeme jenom otrocky následovat krátkodobé[13] potřeby trhu, hrozí nám, že se staneme zemí spíše pro cizince,[14] čemuž nezabrání ani občasné pseudo-nacionální výkřiky, které je nejhlasitěji slyšet vždy v období voleb. Nevím, jestli by nám pak nehrozil osud Thajska nebo (z jiného úhlu pohledu) Floridy. Pak už bychom si do vlajky prezidenta republiky[15] mohli rovnou dát nápis, parafrázující název jednoho amerického filmu: „Tahle země už není pro mladý.“
[1] Přesněji, že by se nabídka oborů VŠ měla řídit poptávkou na trhu práce.
[2] Dost možná se jedná i o to, učinit veřejné vzdělání závislé na soukromé sféře.
[3] Někdy dokonce dochází k dublování oborů s nabídkou veřejných škol. Ten předkládaný koncept v sobě může skrývat snahu odstranit konkurenci (tj. ze státního školství de facto učinit soukromé, anebo tyto veřejné školy rovnou zlikvidovat).
[4] Už v době studia, anebo jako absolventi. K automatickému zajištění pracovního místa dozajista nepomáhají ani nesporně vysoké částky, které se za vzdělání v soukromém školství platí.
[5] I když další dimenze úvah jsou především na vás, na čtenářích.
[6] V tomto místě lze tedy se zastánci konceptu polemizovat a to s ohledem na jejich přílišnou důvěru k zákonitostem pracovního trhu (tedy k určité selekci tržních mechanismů). Ukazuje se totiž, že trh dokáže „konzervovat“ i „špatné“ školy (tj. školy, které vzdělání prodávají), jejichž absolventi mají na trhu práce stejnou hodnotu jako jejich kolegové z těch „dobrých“.
[7] Minimálně v oblasti humanitních a sociálních věd. Ostatně už nyní mají absolventi těchto věd (v České republice) problém s hledáním zaměstnání. Jak ve své práci upozorňuje Beck, absolventi jsou často nuceni
[8] Beck, U.: Riziková společnost, 2. vyd., nakl. Slon, Praha 2011, str. 249.
[9] Mám na mysli anarchismus, vycházející z děl Petra Kropotkina, nikoli to, co se za anarchismus dnes vydává.
[10] Dost možná i o vztahu státu a občana (či přímo o pozici občana vůči státu).
[11] Sám Kropotkin se však oddává spíše idejím a kritice, než programu k nastolení nového pořádku.
[12] Beck mezi tyto jistoty počítá i tzv. sociální výtah, kdy v současné době není jisté, zda děti dosáhnou lepšího postavení, než jejich rodiče (což byla mimochodem určitá jistota především v minulém století).
[13] U těch středně a dlouhodobých to nikdy není jisté
[14] V současné době např. tzv. zdravotní turistika (hojně oblíbená mezi cizinci).
[15] Místo Pravda vítězí.
