Soumrak české televizní zábavy (Zamyšlení)

Každý večer mám o zábavu postaráno. Dívám se do ledničky a jsem na tom patrně o dost lépe než ti, kteří usedají před televizní přijímač v dojemné důvěře, že je pobaví. Asi teď nepotěším doktorku Cajthamlovou a výživového poradce Havlíčka, ale on takový pohled na dobrý obložený talíř (případně jinou pochutinu) je v současné době po vizuální stránce lepší než hodina před stým dílem nějakého nekonečného seriálu anebo další repríza zábavného pořadu s několikrát omletými scénkami.

Pokud se vám zdá tento způsob na ukrácení dlouhé chvíle poněkud nezdraví, navrhuji vám jiné alternativy v podobě krbu, akvária (či terária), případně okna. Tohle vše nabízí lepší program k zábavě, než to, co se na nás chystá v podzimní nabídce většiny našich televizí.

Česká televizní zábava zhynula v záplavě pseudo-telenovel,[1] které svou tupostí už překročily ty z latinské Ameriky a ve snahách o talkshow, která má svou tradici v kultuře USA, ale tady působí tragicky. Zatímco kdysi televizní pořady bývaly zábavou, dneska chtějí být show a nejsem sám, kdo už poslední dobou přestávám rozeznávat hranici mezi běžným televizním programem a vystoupením teleshoppingového „guru“ Horsta Fuchse.[2] Jediný řešením nastalé situace by tak byl návrat legendárních hrajících si koťátek v pauze mezi jednotlivými pořady.

Nedá se však říct, že by např. tvůrci českých televizních seriálů nesáhli do méně atraktivních prostředí. Ba právě naopak. Prostředí obchodního domu či školy jsou oproti nemocnicím, soukromým podnikům, policejním oddělením a ulicím neokoukané. Obávám se však, soudě dle prvních ukázek, že výsledek skončí daleko za průměrem a potenciál, které atraktivní prostředí v sobě obsahuje, tak zase přijde v niveč. Seriál z obchodního domu už dopředu připomíná dva předchozí nepříliš úspěšné seriály Redakce[3] a Letiště, kde je atraktivní prostředí pouze kulisou pro „telenovelové“ příběhy, které by se dali shrnout pod „kdo s kým, kdy, jak a proč.“Seriály ze školního prostředí zase slibují přehlídku tradičních stereotypů, jimiž je na tuto oblast pohlíženo. Učitelé se tak na několik dílů promění na bandu „střelených psychopatů“,[4] oddaných svým předmětům, které vyučují, jakoby ani nežili obyčejným životem (výchova vlastního potomka, každodenní starosti apod.). Do toho si připočtěte ředitele (v obou chystaných seriálech vedou školu muži – v realitě, si myslím, převažují na vedoucích pozicích ženy), kterému byste už podle pohledu nesvěřili ani svého domácího mazlíčka a typicky sexy představitele mladého, nově nastupujícího eléva, do kterého se v průběhu seriálu docela určitě zamiluje nejedna ne jenom jeho kolegyně. To vše v rytmu humoru, jakoby o školním prostředí nešel natočit vážný seriál, který se bude zabývat aktuálními problémy doby (škola se pomalu ale jistě proměňuje na bojiště, v němž válčí rodiče a děti proti učitelům, vedení školy a ministerským úředníkům). Obávám se tedy, že všechny zde zmiňované novinky původní domácí tvorby, přes atraktivitu prostředí, ve kterých se budou odehrávat, nám realitu, v níž momentálně žijeme, budou prezentovat optikou růžových brýlí.[5] Totiž fenomén seriálu, který se vyjadřuje k aktuálním problémům doby, byl vždy základem kvalitní české seriálové „školy“ (např. Dietlovy seriály). Ten problém, jak se domnívám, má mnohem obecnější ráz. Zdá se, že současné, české dramatické tvorbě[6] chybí nadhled nad současností.[7]

Nejtragičtěji, podle mého soudu, vyznívá česká snaha o sitcom. Tento žánr oblíbený zejména v anglicky mluvících zemích (oblast Velké Británie si vyvinula svou podobu tohoto žánru a někdy hovoříme o tzv. britcomech)[8] a u nás hojně sledovaný především na internetu, má svá zcela specifická pravidla, která jakoby čeští tvůrci zcela bojkotovali.[9] České televize si v posledních letech oblíbili sitcom, jehož hlavní je žena prožívající strasti a slasti rodinného života. Tyto seriály tematicky se inspirující u amerických sitcomů Roseanne nebo průměrného Deníku zasloužilé matky. V Česku se o něco takového pokusila komerční televizní stanice seriálem Helena, který vsadil na seriálové matadory Sandru Pogodovou a Leoše Nohu. Výsledek ani nemá cenu komentovat. Podobným žánrem (a soudě dle prvních ukázek i podobnou tragédií) „zavání“ i chystaná novinka veřejnoprávní televize s názvem Ententyky, o všedním životě střední generace.

Zdá se mi, že česká, nejenom ta seriálová tvorba se orientuje na (existenční) potřeby herců[10] a režisérů než diváků. Jakoby se české televize nebyly schopné poučit z předchozích neúspěšných projektů, dál vytvářejí dílka, která přeplní známými tvářemi snad v domnění, že tak vykompenzují mnohdy chudou myšlenku a suchý obsah. Český divák tak českým televizím utíká k zahraniční produkci, což se českým televizím nakonec může vymstít. Myslím si, že to, co český divák od českých televizí čeká, jsou původní neokoukané formáty a nikoli přejaté pořady (nevím, jestli to nekonečné střídání Superstar, Hledáme talent, StarDance apod. má ještě nějaký smysl v boji o českého diváka), které jsou výborné pro komerci[11] (umisťování product placementu- zkratka PP), ale po určitých opakováních ztrácejí své kouzlo a diváka snadno přesytí. Televize totiž zapomínají, že divák má dnes mnohem větší možnosti zabavit se sám a tato alternativní zábava začíná pomalu vytlačovat tu televizní. Individualizace zábavního průmyslu a koneckonců celé společnosti se začíná obracet proti médiím, jejichž užívání bylo původně společenskou událostí. Už málokdo si dnes dokáže vzpomenout, jaké to tehdy bylo, když se téměř celá vesnice tísnila u toho, kdo vlastnil televizní přijímač s leckdy malou obrazovkou,[12] na které se dalo stěží rozeznat, jestli se hraje Hamlet nebo fotbal a ta první sledování televize spíše připomínala divadelní představení. Zprávy o tom, že v době vysílání populárních seriálů se vylidňovali ulice, dnes na mladou generaci působí jako fantasy. To ovšem neznamená, že by televizní zábava jako taková byla mrtvá.  Programy zahraničních televizí a jejich globální obliba ukazují, že se investice do původní tvorby vyplácí. Podle mého soudu to ale znamená být více odvážný a dokázat vsadit na projekty, jejichž potenciál je z počátku neurčitý. Předpokládám, že seriály i televizní pořady, které jsou dnes již kultovní, byly také zpočátku jenom projekty na papíře, kterým byla dána důvěra a rozumný kapitál. Tradiční koláče popularity, kterými se české televize už od dob legendárního informačního pořadu Volejte řediteli (léta fungujícího na komerční stanici) zaštiťují, a které prezentují jako obraz diváckého zájmu, nemusí mít stoprocentní vypovídající hodnotu. Kdybychom se jimi totiž dogmaticky řídili, naše televizní nabídka by v reálu obsahovala lascivní filmy pro dospělé, pořady o vaření a aktuální filmové novinky. Přejatá tvorba by mnohokrát převyšovala tu domácí, zda- li by ji přímo z televizních obrazovek nevytlačila. Ovšem dál bychom se ujišťovali, že stále ještě převládají diváci dokumentů a intelektuálních filmů, které vysílá jeden z kanálů veřejnoprávní televize. Myslím si, že by takový program pak připomínal ten, který nabízejí na placených kanálech některé z komerčních televizí, které se ovšem postupně začaly na kvalitní původní tvorbu[13] zaměřovat, aby tak vyvážily sumu přejatých pořadů. Tím ale berou „vítr z plachet“ veřejnoprávní televizi, která postupně přichází o důvod, pro který její diváci platí koncesionářské poplatky. Můžeme však být rádi, že do českých televizí nedorazila zábava ala japonské „crazy show“ (ztřeštěné pořady) nebo nějaké zvrácené reality show (např. reality show z cely smrti apod.), i když je otázka, zda po nich naše televize, z nedostatku materiálu, nakonec nesáhnou. Možná to bude doba, kdy fakticky skoná česká televizní zábava a český divák se nakonec vrátí např. k draní peří, četbě či jiným činnostem, které bude považovat za smysluplnější strávení svého volného času, toho, který je poslední dobou o tak moc vzácnější.     

[1] Totéž by se dalo vztáhnout i na žánr českých rádoby sitcomů.

[2] Tento "apoštol teleshoppingového prodeje", původně dělník v automobilce a prodejce aut, se narodil 4. dubna 1946 ve Frankfurtu nad Mohanem. Roku 1984 se přestěhoval do Rakouska. Od r. 1995 se obchodně zabývá východní Evropou a Českou republikou, jeho pořady, ve kterých nabízí „nejužitečnější věci za ty nejúžasnější ceny“ jsou ale také vysílány i v Indii. Od roku 2000 začal vysílat v německé televizi QVC. K paradoxům jeho kariéry patří fakt, že zatímco on sám je, v zemích, kde se jeho pořady vysílají, populární, jeho společnost, nabízející teleshoppingové zboží se potýká s finančními problémy. Jenom pro pobavení zde uvádím odkaz na stánky jeho fanklubu (v němčině) – nejsem však schopen zaručit jestli se nejedná spíše o parodii (čehož důkazem by byla první věta pod první fotografií)

[3] Chcete- li se o povolání zpravodajské redakce dozvědět více, nabízí se alternativa v podobě zahraničního seriálu Newsroom.

[4] Nevím, jestli není relativizace hranic mezi dětstvím a dospělostí v prostředí školství už trochu mimo. Což takhle raději uvažovat o střetu těchto dvou světů (světem dětí a světem dospělosti), ke kterému v našich školách skutečně dochází.

[5] To není hlavní funkce klasických seriálů, ale „mýdlových oper“ prezentovat sny a iluze na pozadí lidských příběhů.

[6] Abych nekřivdil jenom té české, v podobné křeči se nachází i slovenská původní dramatická tvorba.

[7] Možná proto tak často přebírá pořady ze zahraničí. Inspirací pro české televize je úspěšnost daného formátu na internetu. Seriály jako Hra o trůny, Borgiové, Big Bang Theory, How I Met Your Mother apod. jsou tedy sázkou na jistotu, protože právě díky internetu dosáhly velké obliby.   

[8] Např. legendární seriály BBC

[9] Je např. omyl domnívat se, že úspěch sitcomu tkví pouze a jenom v hláškách. Když je (s prominutím) blbý příběh i sebelepší hláška vyzní naprázdno.

[10] U herce pracujícího ve třech, čtyřech, pěti a šesti seriálových projektech tak může vzniknout chaos, zejména když si některé české televize zakládají na tom, že herci v jejích pořadech (např. při propagaci daného seriálu) vystupují často za postavu, kterou hrají.

[11] Případně pro bulvár, který tak dostane novou várku pseudo-hvězdiček, vymetačů mejdanu apod.

[12] Někdy i propojený s rozhlasem.

[13] Především seriálovou.