Pokud jste si tuto sobotu zapnuli televizní přijímače v hlavním vysílacím čase a zůstali jste u „zábavného“ pořadu Zázraky přírody až do konce, pak jste byli svědky poklesu české zábavy až na samé dno. Moderátor Jaromír Bosák a fotbalista Pavel Horváth zde pomocí tlačítek „ovládali“ fotbalové utkání mezi týmem Maroše Kramára a Pavla Kořena. Tato ve své podstatě zvrácená show mohla bavit tak akorát „primitiva“, který nebyl schopen nahlédnout, co je vlastně prostředkem humoru. To už jsme na tom tak daleko, že nás baví pohled na utrpení druhého? „Vtip“ s tlačítky a náramky, způsobující bolest, byl ke konci pořadu ještě zopakován, tzv. na rozloučenou.
Aktéři utkání tuto show podstoupili dobrovolně, ale to, co je zde hodno kritiky se týká samotného principu zábavy. Možná tohle byla jedna z těch chvil, kdy se mělo na televizní obrazovce objevit varování, aby jistí labilní jedinci tento „experiment“ neopakovali. Nic podobného se však nestalo a Bosákovy i Horváthovy jalové výroky, kterými doprovázeli stisk jednotlivých tlačítek, mohl takového labilního diváka přesvědčit o tom, že jde ve své podstatě o zábavu, kterou si stojí za to zopakovat.[1] Zejména Horváthovo vystupování mimo sportovní přenosy mě a věřím, že spoustu normálně uvažujících diváku přesvědčilo o tom, že někteří sportovci jsou pro zábavné pořady takřka nepoužitelní. Když si nakonec fotbalista vyzkoušel roli toho, kdo dostává bolestivé impulsy a jeho výroky museli být pro přílišnou vulgaritu vypípnuty, raději jsem odešel k informacím hodnotnějším.
Věčné rýpali, kteří kteroukoli kritiku okamžitě obrátí proti tomu, kdo si v naší zemi dovolí vůbec něco hodnotit, podotýkám, že k diváctví tohoto pořadu jsem byl přinucen, když jsem se vyskytoval v domě s televizí, mající pouze tři základní televizní programy. Když jsem však pochopil, že dramaturgové daného pořadu trpí nějakými podivnými perverzními choutkami, od přijímače jsem přešel ke knize, která je mi v poslední době průvodcem nejspolehlivějším a nejzábavnějším. Možná to je ta motivace tvůrců českých televizních pořadů, abychom se věnovali (pro naši duši) užitečnějším činnostem a já jim za tuto snahu (možná nevědomou) upřímně děkuji. Vzhledem k tomu, že práce televizního tvůrce je motivována opačným směrem, tedy diváky spíše k televizním obrazovkám lákat, než je odpuzovat, je toto mé poděkování spíše vědomím poklesu divácké úrovně.
Je tedy možné, že pokud se zaměření na takovouto zvrácenou zábavu v českých televizích ujme, můžeme se dočkat podobných show, jaké známe z béčkových hororových filmů typu Saw či Hostel.[2] Taková show by patrně měla své diváky, ale chci věřit, že však existuje početnější skupina lidí, kteří by stejně jako já, podobný televizní pořad buď po chvilce vyměnili za kultivovanější zábavu, anebo ho zcela bojkotovali. Zatím se však obávám, že v naší společnosti většinu tvořila ta část diváků, které nechutný experiment nejenom pobavil, ale zároveň u nich výrazně posunul hranici vnímání televizní zábavy.
[1] Pořad byl vysílán před 22 hodinou, tj. byl přístupný i dětem a mládeži. Nevím, jestli byste jako rodiče byli dvakrát nadšení z podobného experimentu prováděného vašimi dětmi nebo na vašich dětech.
[2] Podotýkám, že o filmech jsem pouze slyšel a nikdy je neviděl.
