O umělcích, umění a životě (literární příběh v dopisu)

Milá Martičko,   už je to tak dávno, co jsem Ti posílala poslední dopis. Ovšem v čase jako by to bylo včera. Okolnosti, které bych tu nechtěla moc rozvádět, mne donutily, že cítím potřebu se svěřit, právě tobě své nejlepší kamarádce. Milan měl poslední dobou hrozně moc práce. Konalo se mnoho akcí a výstav. Nejvíc ho však unavovala práce v novinách. Každý den musel vypracovat nějakou kritiku a ty nejlépe víš, jak ten můj chlap pracuje tvrdě, jak každé slovo přežvykuje a nad každým slovem přemýšlí. Také náš milostný život už dávno ztratil svůj lesk. Přesto událost, která se nám stala docela nedávno, tyto chmurné myšlenky zahnala. Její začátek této spásné funkci nikterak neodpovídal. Konala se pražská výstava jakéhosi soudobého a známého amerického umělce (nezlob se, ale jméno už si nevybavuji). Milan byl jako vždy pečlivý. Pracoval od ranního kuropění do hluboké noci. Chodil se dívat na přípravu té výstavy a hovořil s jejími kurátory. Zvláště oceňoval ochotu jedné mladé dívky, zaměstnankyně galerie. Ano přiznávám se, kapičku jsem žárlila. Věděl, jak je práce kurátorky těžká. Co všechno musí vědět o rámu, o obraze, i o jeho vhodném umístění. Zároveň se musí starat o vzácného hosta, který má mnohdy podivné požadavky, a přesto si najít čas na zvídavé otázky mého Milana. Znáš ho přeci a víš, jak dlouho dovede zaujatě a poutavě o umění hovořit a je mu jedno stojí- li proti němu odborník či laik. Navíc nikomu nevnucuje své názory, a čeho si nejvíce cením, není vulgární, jako se to dnes přímo vyžaduje od těch, kterým chybí slova.

Večer se tedy konala výstava, které jsme se oba zúčastnili. Ty víš, jak mne tyhle akce nudí, ale Milan byl ve svém živlu. Poletoval od obrazu k obrazu a upřesňoval si svůj referát. Trochu mi připomínal toho motýla, jak se o něm zpívá v tom Semaforském hitu. Musím se Ti také přiznat k tomu, že nás uplynulé dny tak trochu rozdělily. Byla jsem na něj naštvaná, to víš, pro něj existoval jen ten referát a na mě, vlastně promiň na nás, jakoby zapomněl. Vzala jsem si uměleckého kritika, a tak jsem musela něco překousnout. Vzpomínáš, jak mi tehdy u toho vlaku vyznal lásku? Byl jako malý školák, když ze sebe vykoktával to vyznání. Já sama jsem si ho sice všimla už dřív, ale nenapadlo mě, že tenhle, podle vzhledu i chování, dost nesmělý mladík najde dost odvahy k pozvání na rande. Tak trochu jsme z něho měli obě legraci a přiznávám se, že já větší než ty. Řekla jsem mu něco v tom smyslu, že mu zavolám a ty jsi mi, když jsme byli samy, řekla, abych to s ním zkusila. Od těch dob ho mnohokrát slyším mluvit při různých výstavách, před plným sálem lidí i ve vysokoškolských učebnách a vím, že se změnil. Vlastně jsme se změnili oba dva. Už to není ten nejistý chlapec, z nádraží a já ta sebejistá dívenka, která byla odhodlaná uskutečnit své dokonalé sny o dokonalém světě. Už je to muž. Můj muž. Takový jakého jsem si vlastně někde v hlouby duše přála (tedy ne ten typ Richarda Tenkráta, toho přihlouplého nagelovaného hezounka z plovárny, vždyť ty víš sama nejlépe, jaké jsem s ním jako nezkušená středoškolačka měla trápení. On byl ten hezký a chytrý, já sice hezká, ale blbá. Škoda, že to vím až teď J. Ještě teď je mi z něj zle, když si na něj vzpomenu). A za to vděčím jeho odvaze i tobě, která jsi mi vlastně hodně pomohla. Díky tobě si stále uvědomuju, že láska je vlastně hra a muži, ti nesmělí muži, by měli dostat větší šanci než jen tu jednu jedinou.

      Můj Milan se tedy toulal po galerii a sem tam se s někým zastavil, pak se zase vrátil k obrazům. Zdálo se mi, že tímhle snobským prostředím, kde každý umění rozuměl, proplouvá jako osamělý vznešený koráb. Vlastně tak osamělý nebyl. Byla jsem tu já, naštvaná a znechucená. Pak jsme všichni (tj. hosté této výstavy) uslyšeli křik. Dívala jsem se na Milana, který zpozorněl. Hvězda, toho večera, ten americký umělec, křičel na tu křehkou dívenku, o níž mi manžel před tím vyprávěl. Dožadoval se jakési zvláštní značky kávy. Tu, kterou mu to něžné stvoření přineslo, označoval za blivajz třetí kategorie, i když podle mého soudu, a dle toho, co mi můj muž o ochotě této mladé kurátorky vyprávěl, to byla nejlepší káva v Praze. Dívka s pláčem utekla a na umělcově tváři bylo vidět, že ho to spíš baví, než trápí.  Jen letmo jsem se podívala na mého muže. Ty víš Marti, jaký je to kliďas, ale ten večer, ten večer byl Milan naštvaný. Pak se šel několika starších dam zeptat, čeho se tak umělec horlivě a celkem nevybíravě dožadoval. Bylo mu řečeno, že jde o jeden z nejdražších druhů kávy. Tzv. káva z cibetčího trusu. Umělec ji zbožňuje a nesmí chybět na žádné jeho výstavě, prý je to pro něj inspirační pramen, a že to také každý ví a ta dívka je hloupá, že mu ho nesehnala, co si teď bude o Praze myslet, jaký je to zapadákov, že tu nemají ani tu „zázračnou“ cibetčí kávu a podobně. Mezitím se pomalu chýlil čas, kdy měl Milan přednést svůj referát. Po celou dobu jsem z něj nespustila oči. Instinktivně jsem tušila, že se něco bude dít.  Tohle nebyl můj Milan, ten vyrovnaný, chytrý a příjemný společník. On zatím vytáhl svůj desetistránkový referát, který tak úporně po několik dní a nocí tvořil. Roztrhal jej na malé proužky a hodil do koše. Svého Milana jsem nepoznávala a navíc jsem v jeho očích objevila obavu a strach, jako když jsme se poprvé poznali. Bála jsem se, aby neudělal nějaký trapas. Znala jsem jeho zvyky, nebylo u něj obvyklé mluvit z patra. Můj muž se prudce vyšvihl na drobné improvizované podium, uprostřed mistrových děl. Klavírista zahrál drobnou skladbičku, jakousi hudební fantazii na umělcovy obrazy. Můj strach dostával jasnější kontury. Milan začal mluvit, zprvu tiše. „Vážené dámy a vážení pánové. Předem mého referátu se chci omluvit, protože bude poněkud kratší, než jsem čekal. Když jsem vstupoval do této místnosti, první co mne zaujalo, byl obrovský nápis na plakátu, oznamující, že k nám zavítal špičkový umělec.“ Dívala jsem se mezitím na umělce, kterého tato slova, skrze překlad tlumočníka, dojímala a zároveň v tom předstíraném dojetí, byl i jistý pocit božského opovržení vším lidským. Můj Milan si toho asi všimnul také. Mezitím do místnosti nesměle vstoupila ta mladá kurátorka. Uplakaná, s rozmazaným makeupem. Podívala se na mého muže. „Dámy a pánové jak jsem se před malou chvíli přesvědčil, tento člověk není umělec, neboť skutečný umělec se dovede za svou ideu prát a ano on dovede za svou ideu i položit život.“ Umělcův obličej pomalu měnil barvu. Byla v něm vidět nejistota, ale i úlek, které prozrazovaly, jakou váhu dával Milanovu proslovu a co od něj ve skutečnosti očekával. „Viděl jsem tu kolem spoustu obrazů oslavující ženu, ženský element i ženství“, pokračoval Milan. „A pak jsem byl svědkem toho, jak tento velebitel ženy huláká na mladou dívku, která se k němu chovala s náležitou úctou, tak jako se chováme k lidem, o kterých víme, že v životě už něco dokázali.“

        „Víte, celý svůj profesní život usiluji o hledání autentičnosti v umění. Snažím se studentům, ale i umělcům tento pojem nějakým způsobem přiblížit. Nenašel bych však vhodnější a lepší příklad než byla tato událost. Umělec by neměl druhého ponižovat, protože je koneckonců obyvatelem téhož světa. Není to marťan, který je pouze občasným návštěvníkem na této planetě (i když si to většina umělců myslí). Je to především člověk, teprve potom umělec a řemeslník. Měl by si připomínat doby, kdy byl na dně společenského žebříčku. Rád bych se alespoň já, za všechny umělce a lidi z umělecké branže, ať už jsou známí či nikoli, ale rozhodně za ty, kteří jsou lidmi, všem kurátorům a zejména těm začínajícím, omluvil a poprosil je o shovívavost a ano i za odpuštění. Co prosím vás můžete čekat od člověka, který pije kávu z hoven primitivního savce. Děkuji za pozornost.“ Ta předposlední věta, tedy jedna z jejích částí, zapůsobila jako bomba. Na ostatní i na mě. Nikdo ji nečekal, ale byla účinná. Dav snobů, který se po celou dobu Milanova proslovu tísnil u pódia, takže i já jsem byla až vzadu, se rozestoupil a můj muž šel vítězoslavně jeho středem, kde se vytvořila přirozená ulička. Viděla jsem, jak se krátce podíval na tu mladou dívku a mile se na ni usmál jako kolikrát na mne, když mě utěšoval. Ona se slzami v očích mu úsměv opětovala. Viděla jsem, že jí zvednul náladu a pro nás ženy tak důležité sebevědomí. Žárlila jsem po celou tu sekundu, co se ti dva na sebe takhle dívali. Pak však nastala chvíle, na kterou nezapomenu. Milan přišel ke mně, nabídl mi rámě a chvíli jsme šli tím sálem. Po kratší odmlce se na mě podíval a do toho ztichlého sálu se ozval jeho sebejistý hlas: „Miláčku, večer ještě neskončil, a rád bych ti vynahradil ty ztracené dny.“

         Na manželství jsou nejhezčí ty chvíle, kdy se spolu usmiřujete, kdy si projevujete svou lásku, kdy spolu vede tichý dialog o životě. Takhle krásně mi Martičko nebylo už dlouho. Ten večer jsem se znova zamilovala do svého muže. Hodně jsme ten večer mluvili a hodně mlčeli. Mnoho jsme si řekli a něco zůstalo nevyřčeno. Náš vztah se totálně proměnil. Snažíme se teď být víc spolu a víc o sobě přemýšlíme. Práce už není tak důležitá jako dřív. Pochopili jsme, že důležité jsou jiné věci.

P.S Martičko to nejdůležitější Ti sděluju vlastně až nakonec. Po dlouhých útrapách (znáš je přece) a dlouhé době čekáme miminko, výsledek právě těch chvílí, kdy jsme si nejvíce projevovali svou lásku. Oba dva se hrozně těšíme. Už pro něj, nebo ni, máme věci, dokonce i jméno. Když to bude kluk, bude se jmenovat Lukáš, když holčička, bude to Karolínka. Až se bude blížit termín, napíšu Ti, nebo si zavoláme. Musíš přijet. I Milan se těší, jak spolu dořešíte toho Duchampa, který se Ti tak nelíbil na té veliké výstavě v Rudolfinu. Prý má pro tebe nějakou knížku od Jindřicha Chalupeckého, tak Tě prý snad pro moderní umění získá. Opatruj se. Věřím, že i tobě se podaří mít v životě konečně štěstí.

Ahojky tvoje Martina.